Proč Walter Benjamin, filozof z dvacátého století, podněcuje stále více publikací i ve století jednadvacátém? Nejen, že k jeho dílu neustále vychází nové editorské komentáře, ale každý rok také vychází knihy, které se přímo nebo nepřímo zaobírají jeho postavou a intelektuálním dědictvím. A to jak v oboru filozofie, tak především v literatuře.
Jako by jeho německá sebevražedná mrtvola, pohřbena v roce 1940 na námořním hřbitově v Portbou (malé pohraniční město mezi Španělskem a Francií), vyzařovala frekvenci z budoucnosti, kde neexistují hranice mezi myšlením, kulturní kritikou a literární tvorbou.
Právě do Portbou se přestěhoval básník a vypravěč Álex Chico s cílem zrekonstruovat poslední momenty života německého filozofa (když se pokoušel utéct před nacistickou perzekucí a zjistil, že nebude možné přejít do Portugalska). Ale po četných návštěvách města si Chico uvědomil, že příběh, o kterém se nikdo doposud nezmínil, byl ten z Portbou, jehož důležitost se snížila pouze během posledních dvaceti let. A to kvůli odstranění hranic a nové lince vysokorychlostního vlaku.
Potom, co Chico obrátil svou pozornost na Benjaminův příběh ve vztahu k tomuto městu, vznikl nový, ve stylu eseje napsaný román s pulzem poezie. Román nazvaný Un final para Benjamin Walter (Finále pro Benjamina Waltera) ukazuje, proč je autor Einbahnstraße (Jednosměrné ulice) stále tak živý a mezi námi: Benjamin je výjimečný učitel a čtenář městského prostoru.
To je důvod, proč jiný básník, Američan Kenneth Goldsmith, si vybral jako model pro svůj ambiciózní konceptuální projekt Kapitál vyobrazující New York jako symbolické centrum dvacátého století, nedokončený Benjamínův projekt o Paříži jako kapitálu století devatenáctého. Benjaminův projekt Arkády je archeologií metropolitní minulosti, která je ve skutečnosti strojem pro čtení megalopole budoucnosti.
“Táhly židle. Slečna Ángela, zvaná Baldomero, požádal ji, aby je zvedly, ale ony táhly ty židle přes jeho zlatý hlas Angeluse Novuse”, čteme v Mandibula, novém románu spisovatelky Mónicy Ojedy. A pokračuje: “hlas spícího-anděla-historie, jenž diktuje minulost, třebaže jsou nevyhnutelně tlačeny přítomností — jako ty židle — směrem k příslibu budoucnosti dvaceti tří sukní, pěti úsměvů s hranatými závorkami, třech hodinek od Tory Burch, dvaceti a jednoho iPhonu, třinácti iPadů a jednoho růžence.
Pokud mladá ekvádorská spisovatelka jako ikonoklastka proměňuje slavný fragment Tezí o filozofii historie (ve které Benjamin převádí obraz od Paula Kleeho v symbol pokroku), ve výčet ironických a divokých postmoderních objektů, tak jen částečně díky další benjaminovské ctnosti — nejistému světlu našeho jednadvacátého století. Myslím zde jeho nejednoznačnost. Nebo jinými slovy, jeho polysémie.
Dodnes se neshodneme na tom, co znamená Angelus Novus. Ani, co Benjamin rozuměl svou Aurou. Nejen, že jeho systém myšlení byl fragmentární a otevřený, ale jeho styl psaní byl tak literární, že je nemožné rozhodnout jeho slovy univokální význam (ne dva, ani tři). Jeho dílo není možné plně zachytit, a proto nepřestává svádět a podněcovat nové výklady.
V latinskoamerické literatuře, od argentinských spisovatelů Ricarda Piglia a Beatriz Sarlo, narozených ve čtyřicátých letech, po španělské autory Miguela Ángela Hernándeze Navarra nebo Césara Renduelese, kteří by mohli být jejich děti, můžeme zmapovat mezigenerační a transatlantickou posedlost autorem díla Dětství v Berlíně kolem roku 1900. Pokud bychom brali v potaz celou mezinárodní literaturu zaobírající se Benjaminem, topografie naší mapy se stane nezměřitelnou.
Benjamin strávil část období mezi lety 1932 a 1933 na ostrově Ibiza. Jak nám říká další básník a expert na jeho dílo, Víncente Valeru, ve své výjimečné eseji Zkušenost a chudoba, Benjamin zde byl znám jako “bídník”, neboť vykazoval známky vagabunda. Toto přirovnání zdůrazňuje, proč je Benjaminovo dílo poplatné pro naší epochu: společně s jeho strategiemi čtení prostoru a sémantické otevřenosti jeho literární prózy tu je i třetí důvod: prekarita.
Byl jeden z prvních freelancerů. Novinář, překladatel, podnikavý editor: autonomní pracovník, který čte a píše. Jeho nomádskou nejistotu znají mnozí z nás, jeho nečekaní současníci.
Přeložil jsem ze španělského originálu, který vyšel 29. 4. 2018 ve španělské edici New York Times. Odkaz na zdroj: https://www.nytimes.com/es/2018/04/29/walter-benjamin-filosofia-cultura/