Že ona neposedná náchylnost ke kreativní činnosti je přenositelná napříč médii bylo dokázáno empiricky i teoreticky. Až příliš často vídáme jednotlivce, jejichž hlavní fokus kreativity je doprovázen dodatečnými svalovými vlákny vědomí, které se mohou upnout i na doplňkové působnosti. Einstein nedal dopustit na své housle, William Blake zas definoval romanticismus po peru i po štětci, Goethe byl poslední univerzální génius (Serge Gainsbourg také mnohé zkusil) a ruská avantgarda razila svou vizi všemi možnými způsoby. Nemůžeme si nepovšimnout, že kreativita se rozplývá především v podobných nádobách: vizuální umělec zakusí sochařství, malbu, architekturu, design; hudebník bude sečtělý v mnoha nástrojích; a literát může psát poezii pro vzdělané, elitní obecenstvo nebo scénáře pro masovou konzumaci pro sobotní večery. Není tak náhoda, že existuje teoretické pojednání zabývající se poezií, jehož tezi můžeme bez výčitek aplikovat na kreativní činnost obecně.
Ať už Eliot psal Tradition and the Individual Talent pro kohokoli, na mne tento text působí jako manuál. Návod pro začínající, věkem neuhasené umělce, kteří pod tíhou své horké krve a rouškou bohémské pózy stále ignorují důležitý fakt: vzdělání je zásadní, ty blázne! A teď nemyslím definici vzdělání, která odkazuje k létům stráveným v zapařených lavicích školních dnů. Vzdělání vnímám jako znalost, zkušenost, poučení. Eliot říká: „Tradition is a matter of much wider significance. It cannot be inherited, and if you want it you must obtain it by great labour.“ Eliot tu vystupuje jako apologeta tradice. Co má ale tradice společného s kreativní tvorbou a myšlením? Nejsou náhodou tradice a novátvorství v binární opozici? Je snad Eliot zarytým fanouškem zaprášeného tvídového saka?
Platón skrze Sokrata hlásá, že poetové ve svých vrcholným okamžicích neprodukují dílo na základě technické obratnosti nebo obsáhlé znalosti; Platón tvdí, že jsou inspirováni božskou silou — Múzy jim doslova vdechly tyto mimořádné schopnosti, které se podobají stavu šílenství. Aristoteles zas říká, že dílo básníka je výsledkem racionální, cílené tvorby (poeisis). Kant částečně souhlasí s Platónem, když říká, že génius je kapacitou, která nespočívá v následování určitých postupů a je záhadou i pro samotné tvůrce. Nietzsche se paradoně blíží nejvíce současnému bádání, když říká, že kreativita je kombinací Dionýského opojení vitalitou a vášně a Apollínským rozvážným uvažováním, které usměrňuje chaos do spořádaných škatulí a forem. Jaký obraz má ale kreativita ve společnosti?
Troufám si tvrdit, že prostý lid stále věří v romantické vyobrazení osamoceného génia, který tvoří na kraji společnosti, a jehož dílo je výplodem jedné mysli. Tuto představu musíme zasadit do širšího kontextu. Přibližně před 400 až 200 lety bylo umění ve službě vyšší moci, tedy ve službách církve. Umění bylo zasvěcováno bohu a to tak, že anonymně. Nebylo zvykem, že by malíř podepisoval své obrazy. Tito „řemeslníci“ pracovali pro druhé; byli to nájemní malíři pokojů, kteří zdobili zdi velkopánů nebo kamenné komnaty toho pána nejvyššího. Teprve až v období romantismu se objevila myšlenka individuálního talentu, samostatně tvořícího génia, který byl inspirován procházkami po magických skaliskách zahalených v hustém, bílém oparu mlhoví. Umělec se stal tvůrcem, jehož schopnosti tvořit „ex nihilo“ byly synonymní schopnostem boha. Odtud jen krůček k tomu, aby se mysteriózní akt kreativní tvorby oslavoval zcela stejně jako Genesis. Umělec se stal bohem. I když si to mysl lidu myslí do dnešních dnů, 24. prosince roku 1859 se objevilo zdánlivě nekreativní dílo, zdánlivě nekreativního jedince — vědce — které vrátilo kreativitu z nebes zpátky tam, kam patří: na zem.
Fakt, že dogma staré přes 2000 let může být pokořeno jedním dílem, je výborným výsledkem vědy i samotné evoluční teorie. Jakkoli nebetyčný byl Darwinův génius, jeho On the origin of species bylo samozřejmě též výsledkem evolučního procesu. Lamarck, Malthus a Darwinův dědeček Erasmus byli Darwinovi inspirací a pozorný čtenář jistě objeví konkrétní pasáže, které Darwin též četl, pamatoval si a přišly mu vhod, když sepisoval svůj Magnum Opus. Ale zpátky k T. S. Eliotovi.
Eliot svým „manuálem“ staršího, zkušenějšího kolegy přesně doporučuje všem, kdo to myslí s uměním vážně, aby zanechali nenasytné ego ve skříni a uvědomili si, že nejsou bohy, ale smrtelníky. Nejen básníci, ale každý kreativní člověk přemýšlí a tvoří v určitém kontextu: ovlivňují ho historické události, či sociopolitické a kulturní vztahy. On však zpětně tento kontext také ovlivňuje. Stejně jako biologický život potřebuje prostředí (kontext), ve kterém se exprese genů může realizovat, tak i kreativec nutně potřebuje prostředí, do kterého může expresi svých myšlenkových zasadit. Toto prostředí netvoří jen látku, na kterou kreativec reaguje, ale také přirozené hranice, které determinují rozsah možných metod exprese, po kterých kreativec může šáhnout. Vedle přirozených hranic, jsou tu i hranice umělé, které si kreativec více méně volí sám. Tyto hranice jsou tvořeny aktivními relevantními znalostmi, které jsou kreativci při tvorbě dostupné; materiálem a polem působnosti. Zatímco básník může mít na základně svého oboru hranice definovány klasickou formou jambického pentametru, malíř zas má hranice v podobě velikosti plátna či obecněji média, ve kterém bude tvořit.
Ač se může jevit protiintuitivně, že hranice by měly být součástí kreativní tvorby, nenechme se zmást a podívejme se na matku přírodu, jak s hranicemi nakládá. Jaké přirozené hranice jsou přirozenější, než fyzikální zákony? Že existují galaxie, hvězdy, planety a lidské bytosti, za to můžeme vděčit právě hranicím. Příroda má pro své rozmary repertoár, který je sice rozsáhlý, ale jednoznačně není neomezený. Bez hranic by příroda měla nekonečně mnoho možností, ze kterých vybrat tvar planet a podobu lidí. Logicky z toho vyplývá, že ze všech těch možností by musela existovat konstelace, ve kterých by vesmír existoval přesně tak, jak se nám jeví nyní, ale také by tu bylo mnoho a mnoho nevydařených pokusů, kde místo krás přírody by existovala jakási bezbarvá, amorfní omáčka špatných voleb. Hranice a určitá pravidla jsou tedy nutné. Mnoho pravidel ale existuje jen proto, aby byla porušena a v jejich překročení tkví kreativní tvorba, neboť pokud by některé hranice a pravidla zůstávaly neměnné, následovala by stagnace, úpadek a mediokrita a nakonec vulgárnost. Jak ale pravidla překračovat?
Zde opět opakuji Eliotova slova: „Tradition is a matter of much wider significance. It cannot be inherited, and if you want it you must obtain it by great labour.“ Zatímco určitá špetka talentu mající vliv na dílo kreativního člověka je skutečně zděděna, ta velká zbytková část je částí vyžadující ustavičnou a cílenou činnost: pot a krev. Ano, toto je ona idiosynkratická definice Eliotovy tradice: tradiční tvůrce je ten, který má v okamžiku tvorby v hlavě dostupnou celou genealogii děl jeho předchůdců:
„No poet, no artist of any art, has his complete meaning alone. His significance, his appreciation is the appreciation of his relation to the dead poets and artists. You cannot value him alone; you must set him, for contrast and comparison, among the dead.“
Eliot vidí tradici jako monumentální síť všech děl a tvůrců, jejichž individuální význam je dán tím, jak se liší a co mají společné vůči jeden druhému. Abychom mohli dílo pochopit a hodnotit, musíme jej mít před očima v kontextu děl předchozích. Čím méně má dílo společného se zbytkem oné mohutné sítě předchůdců, tím zákonitě bude trvat déle, než kritika a následně publikum dokáže dílo zhodnotit a ocenit. Toť je přeci osud mnoha velikánů!
(Tato síť významů mimochodem velmi připomíná strukturalistický pohled na přirozený jazyk. Saussure ve svých přednáškách obecné lingvistiky slavně píše, že význam jazykového znaku je dán jeho vztahem ke znakům ostatním)
Chce-li člověk dosáhnout velikosti, chce-li bourat hranice, překonávat pravidla a posouvat laťku, musí přesně vědět, v jaké pozici a v jakém stádiu hranice a laťka jsou. Proto Eliot nabádá, aby kreativci svou tvorbu založili na pečlivém, snad i pedantském studiu historie svého oboru, ale i úzkostlivém pozorování toho, kudy se proplétá hlavní proud:
„The poet must be very conscious of the main current, which does not at all flow invariably through the most distinguished reputations. He must be quite aware of the obvious fact that art never improves, but that the material of art is never quite the same. He must be aware that the mind of Europe—the mind of his own country—a mind which he learns in time to be much more important than his own private mind—is a mind which changes.“
Eliot ale ví, že takové studium vyžaduje mnoho práce: „The objection is that the doctrine requires a ridiculous amount of erudition (pedantry), a claim which can be rejected by appeal to the lives of poets in any pantheon.“
A má pravdu. Jen se podívejme na tvůrce kolosálních úspěchů. Ti, jenž se stali velikány, moc dobře věděli o historii a současném dění svého oboru, ale i mimo něj. Richard Wagner byl oddaným čtenářem Schopenhauera, zmíněný Darwin byl hluboce ponořen v dílech Shakespeara, Miltona a Shellyho. Fyzik Niels Bohr nepohrdnul Goethem. No a Marx, ať už byly jeho názory později jakkoli deformovány, byl vášnivým čtenářem všeho: od Danteho po Cervantese.
Štěstí, zdá se, skutečně přeje připraveným.