Ted Nelson je v historii a teorii hypertextu kontroverzní postavou. Pro mnoho čtenářů byly jeho myšlenky příliš abstraktními, což bychom snad mohli přičítat Nelsonovu filosofickému vzdělání. Jeho úsilí bylo směřováno k několika projektům. Snažil se zvrátit status quo, které panovalo v počítačové komunitě a kultuře v období šedesátých let, a věřil, že počítače nám poskytnou vhodné nástroje pro to, abychom změnili způsob práce s textem: Nelson chtěl osvobodit text z ohrady čtyř stěn papíru. Během této mise tak mimo jiné definoval slovo hypertext, věnoval se principům použitelnosti a human-computer interaction o dekádu dříve, než samotný akademický obor HCI vznikl, a pracoval od roku 1960 na projektu Xanadu, který se i přes několik teoretických výhod oproti konkurenčnímu projektu WWW Tima Bernerse-Lee neprosadil. Teprve v roce 2007 byla vydána publikovatelná verze Xanadu — XanaduSpace 1.0.
Nelsonovu dvojknihu — Computer Lib / Dream Machines — považují někteří teoretici[ref]WARDRIP-FRUIN a MONTFORT, The NewMediaReader, s. 301[/ref] za nejdůležitější dílo historie nových médií. Nabádal v ní uživatele z laické veřejnosti, aby se bránili diktátu profesionálů v počítačových oborech. Argumentoval, že „počítačové zážitky jsou médii, které by měly být designovány; a tento design by měl být kreativním procesem zohledňujícím publikum [uživatele]“[ref]Tamtéž, s. 301[/ref] . Dále prosazoval, že v budoucích médiích a systémech nalezneme design, který integruje i emocionální aspekt návrhu. Vyjádřil se též o „inženýrském“ přístupu k designování:
„Když počítačoví programátoři nebo jiní technicky založení lidé navrhují konkrétní systém bez všeobecnějšího myšlení, věci pravděpodobně nebudou jednoduché, ani kombinovatelné.“[ref]NELSON, Computer Lib / Dream Machines, s. 322[/ref]
Hlavní Nelsonovou myšlenkou je docuverse, tedy prostor, ve kterém je možné překonat limitace zmíněných čtyř stěn (fyzického) papíru. V knize Literary Machines Nelson o tom prostoru píše:
„Budete moci vytvářet odkazy — komentáře, osobní poznámky a jiná propojení — mezi místy v dokumentech a nechat je tam pro ostatní pro pozdější následování. Budeme moci dokonce zveřejnit i tyto odkazy. […] Jakýkoli dokument může citovat jiný, protože citovaná část je přenesena — a zaplacena — z originálu ve chvíli provedení požadavku; s automatickým honorářem a informací o autorství.“[ref]NELSON, Literary Machines, s. 10[/ref]
Projekt, který měl naplnit vizi prostoru docuverse, byl právě Xanadu a mechanismus odkazů Nelson poprvé nazývá hypertextem, jakožto formátování textů, jež není možné zobrazit na standardních lineárně zobrazujících médiích. Jednotlivé dokumenty v Xanadu existují v tzv. 3D hyperprostoru, ve kterém okna levitují; jednotlivé části textů označené jako hyperlinky jsou propojeny viditelnými čarami. Vlastností Xanadu mělo být, že tyto propojení jsou dynamická; pokud citujeme nějakou část textu a zdrojový text je změněn, automaticky se změní i námi vypůjčená citace. Dále mělo Xanadu obsahovat verzování a možnost zkopírováním vytvářet nové větve dokumentů, čímž se Xanadu přibližuje Engelbartovu NLS, jež toto „forkování“ také implementovalo.
Project Xanadu: Implementace Nelsonových myšlenek o tom, jak by měl hypertext doopravdy vypadat.
Na rozdíl od Engelbarta ale Nelson vlastně nikdy svou vizi plně nezhmotnil. I současná verze pojmenovaná OpenXanadu z roku 2014 obsahuje jen zlomek představovaných funkcionalit. Nelson se nikdy nepovažoval za inženýra, spíše vášnivého fanouška počítačů, a tak se můžeme ptát, zda neuvěřitelné protahování projektu Xanadu není způsobeno tím, že se Nelson musel většinou spoléhat na druhé — programátory —, kteří byli povoláni, aby uvedli k životu jeho kreativní myšlenky.