Stručná historie Webu: Nikola Tesla, H. G. Wells a Vannevar Bush (1. část)

Počítačový vědec Leonard Kleinrock, který výrazně přispěl svou matematickou teorií přepínání packetů na vývoji ARPANETu, prekurzoru sítě Internet, svůj článek o historii Internetu začíná netradičními jmény, která jsou velmi sporadicky, pokud vůbec, s touto globální sítí spojována. Zmiňuje se o vědci a vynálezci Nikolovi Teslovi, který již v roce 1908 přemítal nad technologií, která „umožní obchodníkům v New Yorku diktovat instrukce, které se okamžitě objeví v tištěné podobě v jeho kanceláři v Londýně“[ref]KLEINROCK, An Early History of the Internet, s. 26[/ref], případně umožní „globální přístup k jakémukoli obrázku, znaku, kresbě či tiskovině“[ref]Tamtéž, s. 26[/ref]. Zmíníme-li „globální permanentní encyklopedii“, ve které celá lidská paměť bude okamžitě přístupna každému člověku; na které pracuje mnoho lidí najednou; která je kompaktní ve své materiální podobě, přesto ohromná svým záběrem; jež obsahuje mnoho přehledných shrnutí důležitých historických, technických, vědeckých, uměleckých a dalších faktů; která je cestou ke světovému míru, nemáme na mysli projekt Wikipedie, nýbrž vizi, kterou zapsal v roce 1937 literát H. G. Wells ve svém eseji World Brain — The Idea of a Permanent World Encyclopaedia.[ref]WELLS, World Brain: The Idea of a Permanent World Encyclopaedia[/ref] Tato encyklopedie pro Wellse znamenala možné progresivní doplnění tradičních konzervativních institucí univerzit a škol. Měla být „světovým orgánem“ spojujícím všechny lidské mysli. Je neuvěřitelné, jak se tato vize z roku 1937, snad až na onen světový mír, naplnila a zhmotnila nejdříve v síti Internet, poté v platformě Webu a nakonec v již zmiňované Wikipedii. Kde z dnešního pohledu Wellsovo proroctví tápe, je způsob, jakým si představil vyhledávání v tomto světovém mozku. Ve své eseji pouze zmiňuje, že informace by byly řazeny pomocí indexů. Nechává tak na čtenáři, aby si domyslel, jak by procházení a propojování informací fungovalo. Víme, že lidský mozek funguje na asociativním principu, tedy že není nutné se vracet do horních pater stromového indexu, abychom přešli na další informaci, ale tato informace je nám na základě asociace v naší paměti dostupná přímo.

Vannevar Bush

Sjednocení mentálních operací lidského mozku a technologie pro zaznamenávání, vyhledávání a sdílení informací se zhmotňuje v podobě zařízení Memex, jež v teoretické rovině navrhuje po válce v roce 1945 americký inženýr Vannevar Bush v dnes již legendárním článku As We May Think. Čtyřicet pět let před tím, než se tou samou otázkou bude opět zabývat Tim Berners-Lee, se Bush ptá, jak by bylo možné zlepšit práci vědců, především jejich přístup k informacím ostatních badatelů. Pokud by vědci měli přístup k aktuálnímu výzkumu, syntéza informací by probíhala na nejnovějších poznatcích, čímž by se obratem zkvalitnila a přispěla k budování informací nových.

Předtím, než uvede svůj hlavní projekt — Memex —, se Bush zamýšlí, zda by samotné zaznamenávání informací nešlo zmodernizovat s ohledem na tehdejší vývoj fotografie. Bush si představuje kameru, kterou člověk nosí „připevněnou na čele a není o nic větší než vlašský ořech“[ref]BUSH, As We May Think, s. 38[/ref]. Ta zaznamenává vše, na co ji vědec zaměří. Nabízí se komentář a porovnání se současnou technologií v podobě Google Glass. Bushova přenosná kamera na čele nepředstavuje nic jiného než prototyp první „wearable“ technologie.

Memex bylo hypotetické elektromechanické zařízení, které propojovalo dokumenty na mikrofilmu. Bush jej nazval suplementem pro lidskou paměť naplněným všemi záznamy, knihami a komunikací, které lidé vyprodukovali. Kromě tradiční indexace podle jmen Bush navrhuje asociativní indexování jako mechanismus, který umožňuje se z každé položky přesunout na jakoukoli jinou. Memex vypadal jako kus nábytku či stůl a bylo zamýšleno, že u něj bude pracovník sedět. Před sebou měl mít dvě obrazovky, kde mohl nejen prohlížet záznamy, ale přímo je i editovat pomocí „stylusu“ a interakce s obrazovkou. Vidíme zde zárodeční představu prvního grafického uživatelského interface: Bush naznačil, že interakcí s obrazovkou zařízení můžeme měnit stav paměti počítače. Samozřejmě dodejme, že v případě Memexu se nejednalo o moderní typ počítačové paměti, ale tehdy využívaný mikrofilm.

Celý koncept by ale postrádal smysl, pokud by dokumenty nebylo možné rozumně a jednoduše propojit. Konsolidace znalostí a vytváření vlastních „cest“, po kterých se uživatel brodí v záplavě informací, je umožněna přiřazováním číselných kódů jednotlivým dokumentům (mikrofilmům). Tyto kódy nejsou zvoleny arbitrárně, ale v závislosti na předchozích cestách. Jinak řečeno, uživateli je umožněno, aby vytvářel nové cesty (jež samy o sobě představují vytváření lineárních ucelených narativů ve změti neuspořádanosti) či si zkopíroval stávající cesty, ke kterým přidá své nové poznámky a fotografie. Připomínáme, že i když výsledné cesty jsou lineárního charakteru, jejich jednotlivé části nemusí být na sobě jakkoli závislé. Odtud ona simulace asociativního mechanismu paměti lidského mozku.

Zmíněné cesty jsou teoretickým základem hyperlinků; Memex prvotním konceptem hypertextového systému. Nacházíme zde ale více. Zkopírování existujících cest do vlastního Memexu a modifikace jejich částí připomíná proces velmi dobře známý v oboru softwarového vývoje, tzv. forkování. Pokud při vývoji softwaru používáme verzovací systém, není obtížné implementovat novou myšlenku, jež potenciálně může celou dosavadní práci znehodnotit. Stačí vytvořit z původního repozitáře novou verzi — fork. Historie opensource softwarového vývoje obsahuje mnoho zajímavých případů, kdy se fork původně vyvinul ve zcela nový a samostatný projekt. V rámci tématu této práce bude nejzajímavější fork společnosti Apple, který se z původního projektu KHTML vyvinul v samostatné jádro WebKit. Prohlížeč Firefox byl původně fork projektu Mozilla Application Suite. Nejnovější fork v oblasti webových prohlížečů přinesl Google, který po dlouhém využívání jádra WebKit pro prohlížeče Chrome a Chromium vytvořil fork jménem Blink.

Bush píše, že „se objeví zcela nové formy encyklopedií okamžitě vzniklé spojením asociativních cest“[ref]BUSH, Vannevar. As We May Think, s. 46[/ref]. Věřil také, že vznikne povolání zaobírající se právě sestavováním nových asociativních cest. I když se dnes nejedná o povolání jako takové, Bush předpověděl činnost mnoha tisíců dobrovolníků, kteří každý den editují a přidávají nové poznatky do největší encyklopedie dneška — Wikipedie. Nakonec zmiňme myšlenku, která se zatím nevyplnila, avšak při pohledu na současný vývoj ve virtuální realitě a oblasti zabývající se propojením a komunikací mezi mozkem a počítačem — brain-computer interface — není vyloučeno, že historikové technologie budou za pár let opět zmiňovat Bushovo jméno v souvislosti s uvedením prvních systémů poskytujících přímé spojení k uloženým informacím. Vždyť Bushova linie myšlení je zcela logická: pokud jsou veškeré smyslové vjemy převáděny na elektrický signál a činnost mozku se též skládá z elektro(chemických) aktivit, proč musíme naše tužby a myšlenky nejdříve převádět z elektrické podoby do mechanické (pohyb rukou na klávesnici), abychom je zpětně převedli do podoby elektrické?

Vannevar Bush jednoznačně patří do panteonu imaginativních a originálních inženýrů. Bush si byl dobře vědom, že je jen otázkou času, kdy technologické možnosti doby doženou jeho kreativní vizi. Velké myslitele je ale možné soudit i dle toho, koho a kolik následovníků jejich myšlenky ovlivnily. U Bushe jsou tato jména vskutku velká, neboť neovlivnil nikoho jiného než Douglase Engelbarta a Teda Nelsona.