Credit: Linda A. Cicero / Stanford News Service
Klíčová slova: McLuhan, Flusser, kognitivní schopnosti, Gutenbergova galaxie, virtuální realita, vizuální myšlení
Úvod
Motivací pro následující esej byla otázka položená během semináře Informační politiky. Při dotazu, jak bude vypadat informační společnost za několik let, jsem vyslovil tezi, že společnosti bude dominovat virtuální realita a s tím spojený nový druh myšlení. V průběhu semestru jsem na tuto otázku jednu kratší práci již napsal. Tento text je rozvedení spekulace nad touto otázkou.
Text
Jedna z podkapitol, které se informační politika věnuje, je informační společnost. Ve svém jádru se tento ne příliš stabilní koncept snaží ve skutečnosti o artikulaci něčeho intuitivně zřejmého, tedy že technologie je nezanedbatelný prvek lidského života. Člověk a technologie se vzájemně ovlivňují. Je to druh vztahu, pro jehož popis si rád vypůjčuji terminologii zavedenou oborem kybernetiky, jmenovitě pojmy “zpětné vazby” nebo “zpětné smyčky”, které mi slouží jako vizuální pomůcka k pochopení veskrze abstraktního symbiotického vztahu mezi člověkem a technologií. Abstrakce je nutností, přestože (nebo možná právě proto) každý z nás si dokáže představit hmatatelné příklady i osobní příhody toho, jak je jeho život moderní technologií ovlivňován.
Intuitivní uchopení problému není špatně, ale jako se nespokojíme s vysoce komprimovaným obrázkem ve formátu jpg, tak i v tomto případě při bližším zkoumání něco chybí. Tím chybějícím, jež musí doplňovat naší intuici, je existující a rozsáhlá literatura zabývající se konceptem informační společnosti. Ta nabízí mnoho témat a debat zkoumajících, zdali vliv informací v současné moderní společnosti je něčím výrazně novým, nebo hrály svou úlohu již od nepaměti, případně jak technologie mění od základů struktury našeho myšlení a představu, co znamená být člověkem, jak vidíme v trans- a post-humanistických přístupech k tradičním problémům humanitních věd.
Analýza informační společnosti nevynechává otázky, které se týkající probíhajících změn pracovního trhu a příležitostí. Zkoumání změn pracovního trhu jako odpovědi na nové technologie se vyskytuje v mnoha dílech teoretiků informační společnosti a osobně tuto část analýzy informační společnosti považuji za zajímavou styčnou plochu, kde se setkávají ekonomická, sociologická, a dokonce i kognitivně-psychologická témata.
Ať už si totiž přejeme nebo ne, současný ekonomický systém většiny západní společnosti, kombinující prvky volného trhu a státní regulace, je založen na schopnosti neustále inovovat a ti, kteří toho jsou schopni, získávají finanční ohodnocení a s tím související sociální status. Řekl bych, že mnoho analýz teoretiků informační společnosti v tomto bodě končí. Já se chci ale ptát dále. Máme-li definované soubory hodnot, které jsou ve společensko-ekonomickém systému akcentovány, jací lidé naplňují požadavky na tvůrce těchto hodnot, jinak řečeno, co konkrétně tito lidé umí, znají, a jak se liší jejich kognitivní aparát, že jsou schopni v daném kontextu vyčnívat nad ostatními?
Volba kognice jako vlivného faktoru je opodstatněná, neboť čím dál tím více se ukazuje, že kognitivní schopnosti, inteligence a kreativita jsou důležité faktory ekonomického úspěchu jedinců, komerčních firem, a nakonec i celé společnosti, jestliže společnost vnímáme jako součet jedinců, kteří v ní participují. Termíny jako “creative industries”, “creative economy” nebo “kognitivní kapitalismus”, jež popisují schopnosti oceňované trhem, na teoretické rovině jednoznačně staví na konceptu informační společnosti, neboť ve všech případech podle nich tyto typy současných ekonomik nejen že umocňují důležitost informací, ale zároveň specifikují, že především generování nových a užitečných informací (což je zhruba definice kreativity) je pomyslným hnacím motorem ekonomického růstu.
Co se ale přesně s příchodem informačních technologií změnilo, že najednou inteligence a kreativita mají takovou hodnotu? Jelikož tyto vlastnosti byly více méně vždy přítomny v lidech, včetně jejich nerovnoměrné distribuce, co přesně je na informačních technologiích a společnosti na nich postavené jiné, že zmíněné vlastnosti jsou tak oceňované? Anebo se lze ptát obecněji: co přesně technologie v určitém revolučním období obsahuje, jak je tvořena, že dala vzniknout poptávce po určitých dovednostech a schopnostech? A byly tyto schopnosti vždy přítomny, třebaže jen latentně čekaly na svůj pravý čas, nebo emergence technologie dala vzniknout skutečně novému „vědomí člověka“, jak popisuje Marshall McLuhan ve své knize Gutenberg Galaxy komentující vliv médií na člověka?
McLuhan v knize píše, že teorie kulturních změn se musí opírat o znalosti toho, jak technologické změny mění poměr využívání a důležitosti jednotlivých lidských smyslových orgánů. McLuhan se své teze chopí a analyzuje období evropské civilizace před a po zavedení Gutenbergova tiskařského lisu. Zatímco před jeho uvedením byla společnost predominantně zaměřená na tu část reality, kterou lze vnímat a přenášet orálně, sluchově a hmatově, tiskařský lis a rozmach čteného slova přivedly společnost do nového, vizuálního módu vnímání světa. McLuhan může tak tvrdit, neboť tištěné slovo jako médium přenosu informací bylo nutné vidět. McLuhanův argument je samozřejmě komplexnější, zvláště jeho popis toho, jak lidské vědomí předtiskové období společnosti bylo zahaleno do jednotného, holistického celku, který byl s příchodem tisku a tištěného slova rozparcován do částí, neboť tištěné slovo, kniha a čtení pro sebe jsou velmi individualistické aktivity, jež podle McLuhana vedly (mimo jiné) k vzrůstu individualismu a nacionalismu (MCLUHAN, 157-158) a také poptávce po více mechanickému a kvantitativnímu myšlení a uchopení logiky a dialektiky (MCLUHAN, 159). McLuhana teze, kterou není jednoduché identifikovat, jelikož se “rozplývá” ve fragmentech napříč jeho celou knihou, tkví v ukázání, že technologie a technologické revoluce jsou jednou z nejdůležitějších příčin průmyslových revolucí, které navíc způsobují netriviální kognitivní změny v lidském vědomí a zvýšené sensibilitě, nebo naopak znecitlivění některých z pěti lidských smyslových orgánů. Předtisková doba byla pro McLuhana dobou využívající orální přenos informací a sluchový orgán, kdežto knihtisk nás přetvořil na „gutenbergovského člověka“, jehož předchozí zkušenost mnohosti smyslů je homogenizována a redukována na jeden jediný, jakýsi diktát vizuálního vnímání a myšlení (MCLUHAN, 125). Protilékem proti tomuto pro McLuhana negativnímu trendu byla, v době před internetem, elektrifikace, jež z individualistické společnosti měla nově dostupnou mediální interkonektivitou znovu udělat společnost “globální vesnicí”, neboť “elektrický věk není mechanický, ale organický a chová málo sympatií vůči hodnotám dosažených prostřednictvím typografie, ‘mechanického způsobu psaní’ […]” (MCLUHAN, 135).
Přestože je třeba opatrnost před přílišným zjednodušujícím pohledem na McLuhanovu asociaci revoluce tisku a čtení jako primárně spojených s vizuální kognicí, i po detailnějším prozkoumání knihy mi McLuhanovy teze přijde problematická. Přeskočím-li skutečně triviální tvrzení, že náš zrak musí fungovat, abychom viděli text, který máme číst, narazím na to, že člověk musí dále vykázat znalost jazyka, včetně schopnosti tuto znalost použít pro dekódování lingvistických znaků, jejích významů i pochopení širšího pragmatického kontextu. To jsou pro čtení násobně důležitější úkony než vizuální percepce materiálu, na kterém jsou natištěné nějaké znaky. Tak totiž text vnímá negramotný člověk, který se jako “čtenář” znatelně liší od člověka gramotného. Gramotnost a schopnost manipulace s lingvistickým obsahem jsou primární dovednosti člověka-čtenáře. Jako extrémní, i když validní protipříklad k McLuhanovy lze zmínit osoby, které pro čtení nemohou využívat svůj zrak, tak jak je to v případě zrakově postižených, ale gramotných ve čtení braillova písma. McLuhan přikládá knihtisku, text, “Typografickému nebo Gutenbergovu” člověku nové a přelomové vlastnosti, jež transformovaly evropskou společnost. Skutečně by ale tyto vlastnosti nabyl negramotný člověk, který by vizuálně očima pouze přejížděl řádek po řádku text, jenž by pro něj byl jen shlukem nesrozumitelných a obsahově vyprázdněných znaků?
Takto gramotnost a text určitě revoluci nezpůsobily, čímž lpění na vizualitě čtení jako hlavního prostředku zpracování lingvistických znaků se najednou jeví jako velké nedorozumění. Jakoby McLuhan správně identifikoval symptomy gramotné, gutenbergovské společnosti, tedy onu výše zmíněnou mechanizaci a kvantifikaci myšlení (a tím i vývoj logického myšlení), ale prohodil příčiny. Vizualita a vizuální percepce jsou i do dnešní doby tak obtížně algoritmizovatelné právě proto, že na našich běžných, makroskopických úrovních nevidíme svět v diskrétních jednotkách, ale jako holistický celek. Že svět kolem nás není na makroskopické úrovni diskrétní, ale holistický, byl také problém postavený před matematiku a fyziku 17. a 18. století. Vyřešen byl částečně karteziánskou analytickou geometrií, a konečně až s příchodem diferenciálního a integrálního počtu. Přibližně od druhé poloviny 20. století se ten samý problém uchopení vizuální percepce vyskytl v nově vzniklém oboru Umělé inteligence a později i kognitivní vědě. Výzkumníci těchto oborů se dodnes snaží naprogramovat stroj schopný vnímat vizuální prostor minimálně na takové úrovni, na jaké to zvládne člověk. Holismus vizuálna ale před vědce klade problém, na co se přesně při zpracování vstupních dat má software zaměřit, což implikuje určitou formu definování cílů a schopnosti porozumět významu toho, co se zpracovává. Teprve nedávno pokroky v počítačovém vidění využívající nové komputační metody strojového učení a neuronových sítí dosáhly znatelného pokroku “jen” v identifikaci objektů v prostoru. Skutečnému porozumění vizuální scény to ale nestačí. Počítačové vidění zde naráží na dominantní paradigma kognitivní vědy hlásající, že vizuální percepce a porozumění jejího obsahu stačí symbolická manipulace dat. Na limity tohoto přístupu odpovídá nové hnutí “embodiment cognition”, které pro realistickou tvorbu umělé inteligence rovnající se svými schopnosti člověku, bere v potaz myšlenku, že pro vnímání a porozumění je nutné zahrnout “tělesnost”, neboť jak se zdá, vědomí člověka je na tělesnosti závislé více, než se myslelo. Význam věcí kolem nás je vytvářen také tím, že jsme schopni si v hlavě představit, jinak řečeno simulovat, jaké by to bylo určité věci zažít.
Jestliže McLuhan prohodil příčiny, co je po vynálezu tiskového lisu ta druhá a dle mého správnější příčina mechanizace a kvantifikace myšlení? Odpovědí je linearita. Konkrétně linearita a diskrétnost textu. Zatímco jazyk je pro negramotného člověka automatická a přirozená činnost, gramotný člověk dokáže jazyk problematizovat, neboť si je lépe vědom pravidel konstrukce jazyka, a tak má mnohem lepší předpoklad být schopen reflexe nad tím, jak jazyk formuje myšlení. Psaná forma jazyka k tomu napomáhá tím, že je možné v čase produkci jazyka zmrazit a podívat se na něj z ptačí perspektivy. Stejně tak psaní uživateli jazyka napomáhá s disciplínou konstrukce myšlenek, protože vyžaduje myslet sekvenčně, krok za krokem. Na kognitivní úrovni jednotlivce se tak skutečně dostáváme k závěru, že rozšíření gramotnosti a práce s psaným jazykem přispívá k mechanizaci myšlení, což jsou předpoklady i pro racionální myšlení jako takové, které se minimálně na Západě od osvícenství opírá o sekvenční, kauzální vyvozování logických závěrů. Na kognitivní úrovni lze s McLuhanem souhlasit. Rozšíření čtení psaného textu ukázňuje, mechanizuje mysl.
Abychom ale na základě kognitivních strategií v myšlení mohli hovořit o celospolečenské revoluci, je nutné pochopit, jak se potenciálně užitečná technologie masověji rozšíří, aby vůbec měla tak dalekosáhlý účinek. K tomu poslouží biologická metafora přirozeného výběru. Zatímco všichni lidé se rodí s vrozenou schopností používat jazyk orálně, literární gramotnost je produktem kultury. Tak jako náhodné genetické mutace se v prostředí zachovávají a rozšiřují v závislosti na tom, jakou evoluční výhodu organismu poskytují, tak i kulturou vyvolané vzorce chování se mohou masivněji ve společnosti rozšířit jen tehdy, pokud lidem poskytují nějakou výhodu.
“Na počátku dějin a v průběhu jejich podstatě delšího údobí zůstávala abeceda výsadou elity.” (FLUSSER, 71), píše Vilém Flusser v eseji Alfanumerická společnost mapující působení verbálních a matematických znaků ve společnosti. Gramotnost se před vynálezem tiskového lisu mohla jen velmi těžce rozšířit, protože ruční výroba knihy byla nákladná. Knihy byly luxusní zboží a jako volnočasovou zábavu si jejich pořízení mohla dovolit jen hrstka z celkové populace. Univerzitní systém knihy samozřejmě používal, ale veřejné školství se rozšířilo až v období osvícenství, takže vzdělání bylo opět určené pro úzké spektrum společnosti a většinou bylo organizované kolem praktických povolání nebo filosoficko-teologické výchovy. Většina lidí nepřemýšlela nad tím, jakou roli by knihy a gramotnost měly v jejich životech hrát.
Knihtisk povědomí o důležitosti gramotnosti a vliv textu změnil. Demokratizace přístupu ke knihám znamenala, že více lidí si na základě vlastní zkušenosti dokázalo představit, k čemu knihy a gramotnost jsou nebo mohou být. To pokračovalo jako spirála. Stoupající gramotnost znamenala vyšší poptávku po různých žánrech. Kultivace soukromého a kritičtějšího čtení způsobila, že lidé začali rozeznávat rozdíly mezi autory jednotlivých knih. Prestiž schopnosti psát stoupala nepřímo úměrně prestiži čtení. Jinak řečeno, čím méně prestižní a více demokratické čtení bylo, tím více stoupala prestiž těch, kteří texty produkovali. Postupně vznikl koncept autorství. I proto, že lidé byli dostatečně zdatnými čtenáři, aby rozeznali schopnosti jednotlivých autorů. Společnost přešla nikoli na vizuální mód myšlení, jak tvrdí McLuhan, ale na mód verbální.
Historie nabízí i další precedens, kdy technologický vývoj znatelně začal privilegovat určitý mód myšlení. Podobně si totiž můžeme připomenout počátek uvedení digitálního počítače na začátku druhé poloviny 20. století, kdy počítače byly velké, drahé a nedostupné. Používaly se pro specializované vědecké výpočty. Málokdo přemýšlel nad tím, jaké by to bylo, kdyby uměl programovat, a jaké výhody by mu to přineslo. Bylo nemyslitelné, aby širší veřejnost dokázala porovnat, zdali jeden program je robustněji napsán než druhý, případně zdali je jeden programátor lepší než druhý. To se změnilo po uvedení osobních počítačů a rozšíření internetu. Tyto technologické novinky zapůsobily stejně jako příchod knihtisku: demokratizovaly přístup k informačním technologiím, začlenily počítače hluboko do jádra společnosti, a tím také vytvořily základ proto, aby vyrostla nová poptávka po informačních odbornících, lidech, kteří dokáží myslet a komunikovat nikoli už jen v lingvistických kódech, jejichž hodnota, jak argumentuje Flusser ve své eseji, paradoxně klesá, ale v kódech matematických a algoritmických. Na rozdíl od gramotnosti a knihtisku není možné hovořit o tom, že by počítačová technologie byla před svým masovým rozšířením dostupná jen bohaté vrstvě, protože i lidé, kteří oplývali finančnímu prostředky, tedy lidé například ze sektoru byznysu, netušili, co si o těchto technologiích myslet. Známé jsou citace předních manažerů a vlastníků společnosti, mezi kterými lze najít takové památné ukázky jako prohlášení prezidenta IBM z roku 1943, že celosvětově existuje trh maximálně pro pět počítačů, případně pozdější citace z roku 1977, rok po uvedení prvního osobního počítače Apple, kdy Ken Olsen, spolumajitel tehdy významné počítačové společnosti Digital Equipment Corporation, vyslovil, že nevidí důvod, proč by někdo chtěl mít doma počítač (i když je možné, že cloudové řešení skutečně učiní vlastnění fyzického počítače zbytečným).
Argumentace a posteriori není vůči těmto jinak významným odborníkům příliš férová, protože jak praví známé přísloví, po bitvě je každý generál. Já zde nezmiňuji tyto historické ukázky nepřesných odhadů pro zesměšnění, nýbrž jako hodnotné záznamy o tom, že když i přední odborníci své doby nedokázali předpovědět dopad informačních technologií pár let dopředu, jaká je pravděpodobnost, že toho byl schopný “běžný” občan?
Analogicky ke knihtisku byl pro informační technologie zásadní nejen samotný technologický pokrok, ale také širší adaptace veřejností, která z této technologie učinila nezbytnou páteřní infrastrukturu moderní společnosti, a to do takové míry, že si dnes bez ní těžko dokážeme představit funkční život. Symbiotický vztah počítače a člověka ale vyžadoval nové přístupy k tvorbě informační technologie, což vyústilo ve vzniku nového oboru human-computer interaction (HCI), který začal seriózně studovat psychologické, kognitivní a později i sociální aspekty informačních technologií. Postupně se informační technologie proměnily z ryze ezoterického zájmu několika odborníků a samouků na nové, masové médium, u kterého sociokulturní aspekty jsou stejně důležité jako ty technické. Čím více informační technologie prorůstají společností, tím více je požadován nový “jazyk” přizpůsobený práci s touto technologií.
Lingvistický kód je již neadekvátní, neboť se nejedná o dostatečně přesný a formalizovaný jazyk, který by vyhovoval práci s počítačem. Nový kód pro práci s počítačem vychází z predikátové a výrokové logiky. Spíše, než s konkrétními objekty, je třeba vždycky pracovat s abstrakcemi a zobecněním. Jak popisuje Flusser, dochází k matematizaci společnosti a to nejen proto, aby bylo možné s počítačem pracovat. Obor HCI určitým způsobem se snaží být opoziční silou vůči tomuto trendu, snaží se navrhovat prostředníka, interface, mezi člověkem a strojem, aby nebylo nutné se matematizaci poddat. Avšak práce s počítačem je jen malý kus této další revoluce. Ukazuje se, že matematizace světa funguje velmi dobře, zvláště pokud máme dostatečně výkonné systémy, které jsou schopné poskytovat do nedávna nemožné výpočetní výkony a datové kapacity. Algoritmy nejsou jen prostředkem, jak lidé komunikují s binární logikou stroje, jsou novým pohledem na svět: o softwaru a algoritmech hovoří kognitivní věda, když mluví o tom, jak funguje mozek; matematika a teoretická fyzika užívá fraktálů a jednotky bitu pro popsání toho, jak funguje svět. Počítačová kultura představuje metaforu dominující v této éře naší představivosti stejně jako kdysi mechanické hodinky v době Newtona nebo čtyři přírodní elementy v době antické.
Je třeba upozornit na to, že matematizace nutně nevytlačuje kreativitu. Pouze jí diktuje, s jakým uměleckým materiálem může kreativec pracovat. Omezení ale byla součástí kreativity odjakživa: sochař si volil postavu a materiál, malíř si volil velikost rámů, hudební skladatel volil tóninu, tanečník emoci nebo příběh, básník se zas vědomě a cíleně omezoval, když si místo nekonečného množství způsobů, jak poskládat báseň, volil pevně definovaný žánr sonetu. Lze spekulovat, že kreativita bez omezení není možná.
Proto matematizace kreativity a kreativní algoritmizace nejsou protimluvy, nýbrž reálné popisy toho, co nyní pohání ekonomický vývoj. Vznikají nová pracovní místa a nové obory, které požadují schopnost algoritmizovat řešení ke složitým problémům. Pro tyto obory není přirozený jazyk nutností. Naopak, jeho nepřesnosti jej činí neadekvátním nástrojem. Od verbálního myšlení se dostáváme k formálnímu, algoritmickému, matematickému myšlení.
Tak jako před vynálezem knihtisku existovali lidé, kteří byli výjimečně nadáni pro čtení a psaní a obecně verbální dovednosti, a jejichž talent se mohl výrazněji projevit až tehdy, když nová technologická revoluce požadavek po tomto talentu masově rozšířila, tak i matematická dovednost a formální uvažování byly přítomny ve společnosti, avšak až s příchodem digitálních počítačů a jejich rozšířením do všech koutů společnosti se tyto dovedností staly vysoce vyhledávanými.
Výše zmíněné technologické revoluce mají leccos společného. Jejich působení na existující společenský řád je mimořádné, a to i z toho důvodu, jak se má analýza, která přitakala McLuhanovy, snažila ukázat, že společenské přijetí a proliferace technologie vyžaduje, aby technologie na sebe nabalila společenské hodnoty tak, aby byla společensky užitečná a širší společností uchopitelná. U knihtisku dialog s “uživatelem” nebyl tak potřeba jako u digitálního počítače, který vyžaduje prostředníka v podobě uživatelského rozhraní, které zprostředkovává vztah mezi lidskou kulturou a kulturou stroje.
Vzrůstající role designéra uživatelského rozhraní není náhodná. Technologičtí giganti si dobře uvědomují, že výkon, cloudové řešení nebo vyspělé algoritmy jsou sice nutnou, ale nikoli dostatečnou podmínkou jakéhokoli produktu, jež aspoň v minimální rovině má být používán lidmi. Designéři jsou stavěni do role, ve které se pohybují na pomezí precizního technologického řádu a chaosu lidského světa. Jejich práce se posunula od povrchní fetišizace estetického vzhledu ke komunikaci. Jsou tlumočníky technologie. Jejich designovým materiálem je celé ekologie informačních technologií a lidské emoce. Donedávna designéři pracovali především ve dvourozměrném prostředí bitmapové obrazovky. Na obzoru se ale o slovo hlásí technologie, která pro mě osobně, jako pozorovatele zpovzdálí, představuje možnou třetí revoluci gutenbergovského formátu. Dle mého by mohla dokončit načatou triádu autority určité kognitivní dovednosti. Viděli jsme vládnutí verbálních schopností, dnes stále formálně-matematických. Co je tou potenciální třetí revolucí? Domnívám se, že virtuální realita.
Trvalo několik dekád, než se naskytly příznivé podmínky pro komerční uvedení skutečně imerzivní virtuální reality, která netrpí neduhy v podobě nízkého rozlišení, nepohodlného hardware (či spíše wearable) nebo nedostatku vyspělého a smysluplného softwaru. Nyní velcí hráči na poli technologií berou virtuální realitu seriózně. Microsoft i další firmy představují konceptuální a velmi sofistikované aplikace pro virtuální realitu, které jsou mířeny na studenty, obor medicíny, ale také architekty, umělce a designéry. Poslední zmiňovaní stojí za povšimnutí a historické srovnání.
Knihtisk pro verbálně nadané jedince znamenal urychlení šíření díla od autora ke čtenáři; digitální počítač umožnil matematicky talentovaným jedincům rychleji docházet k výpočtům a řešením složitých, bez digitálních počítačů prakticky nespočitatelných úloh. Co však znamená virtuální realita? A komu tato nová technologie umožní rychleji zprostředkovat své myšlenky?
Virtuální realita je v první řadě médiem vizuálním a prostorovým (a to i přesto, že zapojení dalších smyslů, například vhodného zvukového doprovodu jistě zesiluje realistický pocit z užití VR). Tvorba pro VR tak předpokládá talent pro vizualizaci ve třech rozměrech. Tento talent je tradičně rozložen mezi takové obory jako architektura, produktový design, strojírenství či teoretická fyzika, která také vyžaduje kromě matematického vzdělání schopnosti vizualizace. McLuhan použil pojmy “vizuální myšlení” a “vizuální věk” pro období ovlivněné vývojem knihtisku. Myslím si, že se unáhlil. Virtuální realita je do třetice technologií, která mění, jaký dominantní styl myšlení ve společnosti bude vládnout. A právě ona je vhodným kandidátem na započetí nového věku vizuálního myšlení.
Otázkou je, zda vizuální myšlení je skutečně tak odlišná dovednost, že je platné hovořit o případném historickém období, kdy tato dovednost samostatně dominuje. Jedna z možných odpovědí zní kladně a zároveň propojuje všechny tři zmíněné technologické revoluce a s nimi spojené důrazy na odlišné kognitivní schopnosti.
Podíváme-li se totiž na vědu a praxi testování kognitivních schopností pomocí IQ testu, ten nejpoužívanější z nich, Wechslerův test inteligence pro dospělé (WAIS), se dělí na verbální a non-verbální složku, kde verbální se zhruba dělí na další dvě části: jedna testující jazykové dovednosti a ta druhá dovednosti aritmetické. Neverbální složka, často také pojmenovaná jako vizuálně-prostorová testuje schopnost manipulace s třírozměrnými objekty v mysli a s tím spojené úkony.
Hlavní poznání, které nám rozvržení IQ testu přináší, je fakt, že ze statistického hlediska je užitečné oddělovat verbální, matematické a vizuálně-prostorové dovednosti, neboť nejsou identické a nelze jednou dovedností uspokojivě nahradit druhou bez ztráty cenných informací o dovednostech testovaného subjektu. Neznamená to, že tyto dovednosti jsou na sobě nezávislé nebo že spolu nekorelují. Opak je pravdou, neboť člověk, který vykazuje nadprůměrný talent v jedné doméně, s vyšší pravděpodobností nezaostává i v těch ostatních. Ale rozdíly, respektive poměr rozdělení talentu v těchto třech hlavních kognitivních doménách mezi jednotlivci existují. A proto lze říct, že manifestace lidských potenciálů je závislá na sociotechnických podmínkách dané společnosti. Čím více je ekonomika a kultura ovlivňována jedním dominantních stylem myšlení, tím více se projevuje pro takový styl myšlení nerovnost distribuce nadání mezi lidmi. Za předpokladu, že talent pro vizuální myšlení je ve společnosti rozložen minimálně stejně jako třeba skóre na IQ testu, tedy normálním rozložením (dle Gaussovy křivky), je možné, že po éře literátů, matematiků a programátorů přichází v době virtuální reality nadvláda umělců, architektů a všech, kteří myslí vizuálně.
Na základě předchozích dvou technologických revolucí si dovolím pro vizuální myšlení a virtuální realitu predikci. Pokud se virtuální realita stane běžnou součástí každodenních životů lidí, familiárnost s VR bude dostatečnou ekonomickou motivací, aby se pro VR vytvářely stále detailnější a reálnější HW i SW. Společenská závislost na VR se bude zvyšovat, a tím i prestiž odborníků, kteří se těší talentům, které jim dovolí vytvářet nejen specializované aplikace pro VR, nýbrž komplexní světy, do kterých čím dál tím více budou lidé “outsourcovat” svůj soukromý i společenský život. Z ryze utilitárního a edukačního užití VR se postupně stane životní styl. Estetické a zkušenostní hodnoty se budou dostávat do popředí.
Virtuální realita je oproti té reálné odlišná v mnoha svých atributech, ale jeden z nich vyčnívá: virtuální realita je jediné místo na světě, snad kromě středu černých děr, kde fyzikální zákony mohou, ale nemusí platit. Ten, který vytváří imerzivní, hyperrealistickou virtuální realitu, je omezen v rozhodnutí o tom, jaký virtuální svět to bude, jen svou (vizuální) představivostí.
Pokud ale VR bude k nerozeznání od reálného světa, znamená to, že přestanou existovat morální, etické, souhrnně filosofické otázky, které jsou nedílnou součástí našich lidských životů? Virtuální realita může sloužit jako velký myšlenkový experiment, kde nevyřešené filosofické otázky budou testovány, a je možné, že jiné fyzikální zákony, jiné formy toho, co znamená být člověkem, vhrnou na staré problémy nové světlo generující problémy a otázky nové. Pak se mi ale zdá, že se bez filosofie neobejdeme. Bude ale na těchto nových filosofických otázkách pracovat člověk, nebo nová, virtuální realitu nahrazující technologie, náš poslední vynález, který vyvrcholí ve čtvrtou technologickou revoluci měnící dominantní styl myšlení doby. Doby, ve které se může stát, že slovní spojení “lidský styl myšlení” bude buď archaismus, nebo rovnou oxymóron.
Závěr
Tato esej mapuje pole myšlenek, které se přímo či nepřímo zabývají chápáním technologických revolucí nejen jako sociálních a technologických milníků, ale také revolucí určitého druhu myšlení. Toto myšlení po dostatečném zavedení technologie do širší společnosti pomocí funkce zpětné vazby se začíná privilegovat, čímž jsou zvýhodňováni lidé, kteří mají kognitivní kapacitu a talent tuto poptávku uspokojit. Jako příkladné technologie, jejichž vliv byl v eseji zkoumán, jsem zvolil knihtisk, digitální informační technologie a virtuální realitu, které chronologicky privilegovaly nejdříve verbální, poté matematicko-formální a v poslední řadě vizuální myšlení. Za předpokladu, že distribuce talentu pro vizuální myšlení sleduje Gaussovu křivku, můžeme očekávat, že po vzoru literátů, matematiků a programátorů vznikne nová kognitivní elita, která pro svou práci používá vizuální myšlení. Poptávku po tomto talentu bude stimulovat vzrůstající vliv virtuální reality, jež považuji za silně vizuálně-prostorové médium.
Zdroje
FLUSSER, Vilém, 2013. Alfanumerická společnost. BOSÁK, Petr a Robert JANSA. Proto: grafický design a současné umění. V Praze: Tranzit.cz, s. 73-81. ISBN 9788087259221.
MCLUHAN, Marshall, 1980. The Gutenberg galaxy: the making of tyopographic man. [1st American ed.]. Toronto: University of Toronto Press. ISBN 9780802060419.