Následující text je přepis mé prezentace z historicky první Pecha Kucha #SNMtalks pořádaných Studii nových médií při FF UK
Design se ve 20. století změnil. Vznikly nové obory, posunuli jsme se od fyzického světa k digitálnimu, mnoho teoretiků si uvědomilo, že dovednosti a metody designérů lze využít nejen pro návrh objektů, ale i pro společenské změny. A právě o tomhle potenciálu designu chci mluvit.
Abychom pochopili neobyčejný potenciál designu, obraťme se naopak na zcela obyčejný objekt: PET láhev. Jakou má funkci? Jaký má význam? Většina lidí řekne, že lze z ní pít a její tvar byl specificky navržen pro tohle použití. Platí zde starý známý slogan „forma následuje funkci“.
Lidé ale používají PET láhev i jinak, třeba v udržitelného zahradničení, kde PET láhev rázem nabývá nejen nové funkce: květináče, ale i zcela opačného významu: od symbolu plýtvání plastem se stává nástrojem pro lepší svět. Ale hlavně funkce následuje formu! Protože na základě tvaru si lidé řekli, že bude mít funkci květináče.
K čemu jsme se dobrali? Vidíme, že významy a funkce objektů nejsou fixní, ale sociálně konstruované, závislé na kontextu, člověku, náhodě, kreativitě apod.
Proč tomu tak je? Jakmile totiž vypustíme objekty do světa, tak, metaforicky řečeno, srůstávají v komplexní síti plné věcí, lidí, vztahů, kontextů a myšlenek. A abychom pochopili nejen funkce, ale také význam věcí, musíme je zasadit do širší perspektivy, musíme se na ně podívat jako na systém.
Benjamin Bratton popisuje jeden z možných pohledů na svět jako systém. Nazývá ho Stoh, který se skládá z několika úrovní, kde každá úroveň poskytuje prostředky dalším. Je to planetární megastruktura složená ze sítí, cloudu, mobilních aplikací, smart cities, internetu věcí.
Nutno říci, že takový systém se neustále mění a je chaotický. Tak chaotický, že vytvářet pro něj něco, co má být dokonale funkční je iluzí. Design spíše než o funkčnosti je o ne-funkčnosti, a dočasných záplatách.
To neznamená, že by designéři byli proti chaosu bezmocní, v čem jsou totiž unikátní je právě jejich talent se pohybovat v neurčitosti. Jakoby se rádi brodili blátem chaosu, ve kterém jsou schopni vytvářet nové vzorce, nové významy a nové funkce.
Design je tak způsob bytí, které stojí na pomezí chaosu a řádu. Designér je pravý Ubermench Friedricha Nietzscheho, neboť vytváří v tomto světě vlastní nové hodnoty, přesně jak Nietzsche žádal. Designér je teoretik a praktik, je doslova filosof s kladivem, který neničí, ale vytváří.
Jak se přesně designér pohybuje v oné chaotické síti? Že myslí systémově. Systémové uvažování znamená schopnost myslet na makroskopických i mikroskopických úrovních, schopnost vidět nové vztahy a zároveň vědět, že celek je víc než součet jeho částí.
Začnu ukázkou toho, jak to vypadá, když se nemyslí systémově, na příklad architektonický plán Paříže, který navrhl Le Corbusier. Jelikož nemyslel systémově, ignoroval lidské potřeby zeleně, pocitu pohodlí a bezpečí, a tak navrhl velký, mrtvý, betonový hřbitov.
Naopak, příkladem systémové myšlení je iPhone. Dle mého byl úspěšný hlavně proto, že umožnoval, aby sami uživatelé vyplnili onu komplexní síť, ve které se iphone jako objekt nachází, vlastními významy a funkcemi. Jak? Iphone je jakousi nádobou-platformou, do které přidáváme aplikace, které jsou pak samotné funkce a významy.
IPhone totiž neznamená pro uživatele jenom telefon. Znamená spojení s babičkou, když jsem v zahraničí, znamená hledání partnera, hledání práce, znamená výuku španělštiny, hraní her, čtení knihy nebo třeba i velmi velmi drahé těžítko, když se rozbije.
Systémové myšlení ale designéři mohou aplikovat nejen na objekty, ale i společnost a kulturu, dokonce ekonomické a politické problémy, které existují v šedé zóně, kde ani stát ani komerční sektor nenašly správný recept, ne kvůli nedostatku financí, ale kvůli neschopnosti kreativně spojit nesourodé věci.
Nazvěme design pro sociální změnu designovým aktivismem, kdy designéři svým talentem nejen přispívají k řešení společenských problémů, ale i problémy nacházejí. Můj oblíbený příklad designového aktivismu je z Holandska, kde drahé bydlení dělá potíže jak studentům, tak seniorům. Jeden tamní projekt je příkladem chytré designové intervence, když řeší problémy obou skupin tak, že poskytuje domov seniorům, kde zároveň mladí lidé mají ubytování zdarma pod podmínkou, že se během týdne budou starat o své starší spolubydlící. Další příklad designového aktivismu je také Uber, jako disruptivní sociální inovace ale narazila na odpor a hranici samotného systému, které jsou definované politikou a zákony.
Humanitas Deventer
Zdá se, že pokud se má ve společnosti něco zásadního změnit, designéři musí otočit svou pozornost i k politice. A to se také děje. Od dánského studia MindLab, které redesignovalo státní školství, po iniciativu evropské unie Design for Europe, která podporuje inovace v byznys i veřejném sektoru.
Znamená to, že uvidíme v politice více designérů a méně právníků a doktorů? Těžko říct, design určitě nemůže nahradit politiku, ale design jako kombinace teorie a praxe a systémového myšlení má zcela reálnou šanci měnit svět.
Jaký je náš svět? Jak jistě víte, vstoupili jsme do nové éry antropocénu, kdy člověk ovlivňuje všechny planetární systémy, které se tímto stávající sociálními. Všechny systémy člověk ovlivňuje a zároveň je jimi zpětnou smyčkou ovlivňován. A proto bychom měli vyžadovat systémové myšlení, které z chaosu světa vytvoří řád. A to… designéři umí.