Když už se člověk rozhodne pro tak ekonomicky neracionální krok studovat filozofii, měl by za každou cenu si zvolit téma, které ho bude svou hloubkou a krásou motivovat a intelektuálně stimulovat. Neboť intelektuální zadostiučinění je jediné rozumné vysvětlení toho, proč každý den číst hromadu článků a knihu a potom se odebrat psát tisíce slov s mizivými vyhlídkami, že budou mít takový dopad na společnost, který si začínající filozof představuje, ale nikdy na veřejnosti dostatečně nepřizná. Studovat filozofii a jiné humanitní obory je jako mít do konce svého života domácí úkoly. A kdo má rád domácí úkoly?
Já ne. Proto jsem zvažoval dlouho, jaká filozofická témata mě baví natolik, že jim obětuji nejproduktivnější roky svého života a pocit mít domácí úkol každý den. Uvědomil jsem si, že nejbližší vztah mám k technologiím, a to z velmi konkrétního úhlu pohledu. Začalo mě zajímat, a tento zájem trvá do dnešního dne, jak technologie ovlivňují naše myšlení na úrovni jednotlivce a jak technologie mění kulturu na úrovni společnosti.
Mnoho let předtím, než jsem začal chápat, o čem je kognitivní věda a slyšel poprvé slovo „fenomenologie“, jsem si uvědomoval sílu technologií a její moc ovlivňovat mé myšlení. Nejspíše kolem dvanáctého roku, když jsem se začal učit programovat na svém výkonném počítači Intel Celeron 300 Mhz se 32 MB operační paměti, jsem poprvé pochopil, že programování je podobné přirozenému jazyku. Akorát na rozdíl od přirozeného jazyku se mnou programovací jazyk dokáže komunikovat. Je tak trochu živý, protože mu napíšu nějaké příkazy a programovací jazyk mi odpoví zpátky. Tato „interaktivní smyčka“, kterou se programovací jazyk vyznačuje, byl hlavní důvod, proč jsem se učil programovat rychleji než cizí jazyky. Zatím pro cizí jazyk jsem potřeboval mít po ruce nějakého člověka ochotného se mi věnovat, počítač byl doma vždycky se mnou a kdykoli ochotný se mnou vést interaktivní rozhovor. V dnešní době už to tak neplatí, neboť existuje tucet webových stránek a mobilních aplikací typu Duolingo, které kombinují sílu interaktivní smyčky programovacích jazyků a přirozeného jazyka.
Faktem je, že díky učení se programovat jsem nahlédl do komputačního vesmíru daleko dříve, než jsem věděl něco o matematických derivacích nebo lingvistickém ablativu. Cykly a podmínky, proměnné a konstanty, funkce a objekty. To vše patřilo do gramatiky, kterou jsem se naučil díky programování. Nebyla to gramatika pouze pro komunikaci s počítačem, ale jak rád tvrdím, byla to i gramatika pro myšlení. A to nikoli pouze v nějakém přeneseném významu. V matematice jsem intuitivně pochopil, co jsou to funkce. Ve filozofii mi připadaly Platónovy transcendentální formy (či ideje) přirozené, podobně akcidenty jsoucen nebo monády. Vždycky jsem tyto nové a ezoterické koncepty z filozofie zpětně mapoval na mou znalost programování, konkrétně na objektově-orientované programování. Neboť to mě naučilo abstrahovat reálně existující věci na „entity“ či „objekty“, které mají nějaké vlastnosti (atributy) a chování (funkce či metody). A v neposlední řadě jsem si díky programování s objekty osvojil docela abstraktní a filozofické rozdělení mezi aktuálně existujícím a potenciálně existujícím. Objektově orientované programování totiž většinou vyžaduje po programátorech, aby nejdříve definovali jakési šablony entit s jejich potenciálními vlastnostmi a chováním a pak tyto šablony entit proměnili na reálně existující objekty, které se za běhu programu dynamicky mění a reaguji na to, co dělá uživatel. I když jsem netušil, kde abstraktní, nemateriální, přesto existující Platónovy ideje pobývají jako předlohy všeho reálného, zcela přirozeně jsem je analogicky připodobňoval šablonám objektům („třídám“) v objektově orientovaném programování.
Od doby mých prvních hrátek s programováním uběhla dlouhá doba. Zatímco tehdy programování bylo záležitostí pro většinu společnosti obskurní a neatraktivní, dnes je tomu jinak. Počítačová kultura a její symboly a metafory se staly veřejným sedimentem našich životů. Naše prarodiče se přihlašují na Twitter, studenti humanitních věd diskutují o algoritmické sociální spravedlnosti a u piva v hospodě se lidé hádají o to, jak moc algoritmy na sociální síti Facebook pomohly v roce 2016 zvolení Donalda Trumpa prezidentem nebo jakou roli sehrály v referendu o Brexitu. Dochází k transkódování mezi slovníkem a kulturou počítače a kulturou člověka. A to do takové míry, že dnes kultura člověka zahrnuje počítač jako jeden ze základních pilířů našich současných životů. Vedle toho, že lidé vědí obecně více o počítačích a programování než před dvaceti lety, pronikla kultura a logika počítače do našich myslí hlouběji než pouze na úrovni znalosti faktů a konceptů? Jak moc nás počítačová kultura naučila myslet a vnímat algoritmicky? A je to legitimní otázka pro filozofii, anebo jsem se rozhodl zkoumat ve filozofii něco, co do ní nepatří?
Myslím, že na tuto otázku dobře odpovídá Edmund Husserl ve své poslední a nedokončené knize Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie. Husserl zde poprvé zavádí pojem Přirozeného světa. Je to pojem, který poukazuje na to, že nejzákladnějším módem našich životů je svět, který vnímáme prostřednictvím našich smyslů, pomocí kterých se nám svět jeví určitým percepčním a smyslovým způsobem. Není to svět vědy, není to svět matematiky, je to svět tělesných proporcí a lidských smyslů. Jakkoli skromně tento pojem zní, má nezanedbatelné důsledky například pro zkoumání vědy a toho, jak věda funguje. Husserl totiž knihu Krize psal ve velké míře jako kritiku tehdejší vědy a jejího fungování. Podle Husserla věda byla příliš odtržena od normálního, (p)řirozeného světa, což mělo za následek dvě věci. V první řadě věda a filosofie snažící se napodobit vědu svým odtržením od přirozeného světa přestaly poskytovat odpovědi na běžné problémy lidí. Za druhé věda svou orientací na matematizaci a kvantifikovatelnost světa zapomněla, že vědecké chápání světa je pouze jeden z mnoha způsobů, jak se orientovat ve světě. A to proto, že věda je nedávný výtvor lidské civilizace, společně s matematikou, geometrií a abstrahováním světa od reálně existujících k idealizovaným objektům, kdežto žitá existence Přirozeného světa jsou fundamentálnější. Pro Husserla to také znamená, že intelektuální nástroje, které věda používá – logika a matematika – musí logicky být výsledkem lidské činnosti, která nebyla tak abstraktní, ale byla zakotvena v praktickém, každodenním světě smyslů, percepce a interakce s materiálním objekty kolem nás. Věda následuje přirozený svět. A zatímco Přirozený svět se dokáže bez vědy obejít (přibližně 300 000 let lidstvo bez vědy přežívalo), věda nemůže bez Přirozeného světa existovat.
Tuto propast vědy a Přirozeného světa podle Husserla započal Galileo svou matematizací světa, specificky pomocí metody geometrizace světa, kterou použil ve svých objevech kráterů a hor na měsíčním povrchu, satelitů Jupitera a fáze Venuše. Husserl tvrdí, že Galileo by tyto objevy ale nemohl nikdy provést, pokud by se nenarodil do společnosti a kultury, kde byly matematika a geometrizace světa myšlenkami známými a sedimentovanými v myšlení tehdejších lidí. Pokud s Husserlem souhlasíme, že za Galileovými objevy stála právě matematizace světa (a připomeňme si, že to byl Galileo, který pronesl, že příroda je velká kniha psána jazykem matematiky), musíme viníka separace vědy a Přirozeného světa hledat hlouběji v evropské historii, a to rovnou v antickém Řecku u prvních filozofů. Řecká filozofie nedodala evropskému vědomí pouze určitá dogmata, seznam odborných slov, myšlenky o světě a intelektuální rámce, ale především objevila něco nevídaného: uvažování o světě v abstraktní podobě, uvažování o věcech, které nevidíme a na které si nelze sáhnout, protože se nenachází po ruce v naší přítomnosti. Pokud matematika je intelektuálním nástroje par excellence pro abstrahování a objektivizaci světa, pak řecká filozofie jako první dala popud evropskému intelektu přesahovat v myšlení žitý svět přítomnosti a smyslů tady a teď a uvažovat o abstraktních objektech a možných světech.
Husserlův argument ohledně Galileo je následující: věda počínaje Galileem zapomněla na své každodenní, materiální a ne-matematické kořeny v Přirozeném světě, a tím začalo docházet k dominanci abstraktního uvažování a „čisté“ matematiky ve zkoumání světa, kde fyzika je pro Husserla prototypickým zástupcem takové vědy.
Husserl se snaží historickou a archeologickou metodou dohledat počátky toho, jak matematika a geometrická metoda zkoumání světa vznikla a dochází k tomu, že geometrie a matematika mají své počátky v antickém Egyptě a Babylonu, kdy tamní zeměměřiči potřebovali upřesnit metody měření, aby lépe rozvrhli plány urbánního prostoru a jednotlivých budov. Ryze empirické měření zeměměřičů postupně podle Husserla začalo odkrývat určité fixní a stabilní tvary, které postupem času na základě touhy po filozofickém (teoretickém) vědění a zobecňování empiricky nalezených zákonitostí se více a více idealizovalo a abstrahovalo do intersubjektivně vnímatelných a přijímaných zákonitostí.
Podle Husserlovy definice tedy dnešní čistě abstraktní povaha matematiky je výsledkem tisíciletého procesu „obrušování“ velice surového materiálu, kterým byl svět vnímaný prostřednictvím lidských smyslů a tělesných procesů: délka, výška, hloubka, zaoblení a další dnes obecné koncepty našeho myšlení byly postupně objevovány a formalizovány na základě toho, že lidé smysly vnímali svět kolem sebe a tyto koncepty také vztahovali ke svému tělu: urbánní prostor, budovy, výška a tíha věcí se nevyhnutelně odvíjela od běžných tělesných proporcí člověka. Může být pro člověka něco těžkého anebo vzdáleného, pokud člověka nemá tělo?
Protože Husserl i prostřednictvím širokého použití svého konceptu Přirozeného světa privilegoval přirozený, před-vědecký svět, mnoho jeho interpretů redukovalo jeho chápání vztahu Přirozeného světa a vědy tak, že Husserl je anti-vědecký, neboť se zajímá pouze o před-vědecké, subjektivní a tělesně-smyslové vnímání reality, které je v očích logicko-pozitivistických teoretiků a komentátorů Husserla jednoznačně druhořadé ve srovnání s tzv. objektivní a racionální metodou matematiky a geometrie, případně ve srovnání s fyzikou jako prototypickým příkladem objektivní vědy.
Zde souhlasím s post-pozitivistickým a specificky post-fenomenologickým interpretem Husserla, americkým filozofem Donem Ihdem, který ve svém článku Husserl’s Galileo Needed a Telescope! z roku 2010 si všímá, že Husserl sice privileguje Přirozený svět jako nejvíce fundamentální pro člověka, avšak studium praxe současné vědy považuje též za důležité. Jinými slovy vztah Přirozeného světa a vědy můžeme nazvat podle Ihdeho jako Husserlovskou hermeneutiku: Přirozený svět poskytuje historický percepčně-tělesně-materiální sediment myšlení a praxe lidské existence, který se z před-vědeckého světa postupně metodou abstrakce stává vědeckým světem. Avšak vědecký svět zas potřebuje Přirozený svět, aby mohl existovat a aby byl naplněn nějakým fundamentálním významem toho, proč vůbec dává smysl zkoumat svět teoreticky a abstraktně.
Ve zmíněném článku amerického filozofa se dočteme, že Ihde zcela s Husserlem souhlasí, že vědecký svět nevznikl ex nihilo, ale je evolučním produkce dlouhých procesů Přirozeného světa. Na druhou stranu ale Ihde kritizuje, že Husserlova jakási genealogie či historie vývoje geometrie a matematiky zcela ignoruje důležitou věc, která je u Husserla implicitně, ale nikdy ne explicitně. Tou věcí je role materiality instrumentů a technologií, které podle Ihdeho nejen v případě antickým zeměměřičů a geometrů, ale zcela jednoznačně u italského génia Galilea hrají zásadní roli v epistemických procesech vědeckého poznávání světa. Jinak řečeno, nebýt technologie dalekohledu (a broušení čoček), tak Galileo by nejspíše nikdy nebyl schopný čistě pomocí znalosti matematiky a geometrie přijít na své objevy.
Abychom ukázali, jakou roli dalekohled a jeho materialita hrály ve vědeckých objevech Galilea, potřebuje zkoumat vědu nikoli jako abstraktní, zcela čistě myšlenkovou aktivitu člověka, ale musíme rekonstruovat, jak reálně Galileo pracoval, jak reálně užíval technologie dalekohledu a jak reálně změny v percepci a myšlení vyvolané použitím dalekohledu vedly k postulování jeho teorií. Pro Ihdeho takový způsob zkoumání technologií a její materiality je jedním z pilířů jeho nového způsobu fenomenologické analýzy technologií, která na rozdíl od Husserla i Heideggera staví technologie do středu své pozornosti a jako hlavní objektu zájmu. Protože důraz na technologie se liší od tzv. „klasické fenomenologie“, přichází Ihde s novým názvem pro typ své fenomenologické analýzy, který nazývá post-fenomenologie.
Ihde začíná svou post-fenomenologickou analýzu Galilea a dalekohledu krátkou historiografickou průpravou. V roce 1597 totiž Galileo ještě svými argumenty bránil Ptolemaiův geocentrický model kosmologie. O dvanáct let později v roce 1609 ale od svého Jesuitského přítele se doslechl o zvětšovacích čočkách brusiče a vynálezce Hans Lippersheye. Galileo jakožto vyučený brusič čoček začal vyrábět vlastní čočky, které byly 8–30krát výkonnější než původní čočky Lippersheye. Chvilku trvalo, než Galileo otočil svůj dalekohled směrem k nebesům. Jakmile tak učinil, velice záhy přišel s novými objevy. Mezi nimi byly i krátery a hory na měsíci.
Jak poznamenává Derek De Solla Price v článku o interakci filozofie vědy a historie technologií Notes Towards a Philosophy of the Science/Technology Interaction z roku 1984, první noc, kdy Galileo namířil dalekohled na měsíc byl nejspíše zklamaný. Viděl pouze stíny, které se tvářily jako krátery a hory. Teprve další noci strávené sledováním měsíce si Galileo uvědomil, že to, co vidí, nejsou pouze iluze kráterů a hory, ale reálné zvrásnění povrch měsíce. Jak je možné, že Galileo napoprvé ony krátery neviděl, přestože dalekohled ukazoval, pro naše účely, identický obraz?
Ihde má pro toto vysvětlení. Ve své možná nejdůležitější knize Technology and the lifeworld: from garden to earth (1990), která položila pevné základy postfenomenologie, tento americký filozof techniky a fenomenolog rozděluje vnímání (percepci) na dvě kategorie, mikropercepci a makropercepci:
- Mikropercepce: Jedná se o vnímání z vnějšího světa přicházejících smyslových dat na úrovni jednotlivce.
- Makropercepce: Ihde, podobně jako Husserl, tvrdí, že mikropercepce není nikdy „čistá“, ale i něco tak fundamentálního jakožto vnímání smyslových dat je ovlivněno nejen kognitivními schopnostmi člověka, nýbrž také aktuálním i širším sociokulturním kontextem, ve kterém se člověk pobývá, ze kterého vychází, jímž je od útlého dětství ovlivněn.
Vrátíme-li se ke zkoumání měsíce Galilea, musíme si připomenout, že Galileův Přirozený svět a makropercepce společnosti, ve které žil, byla ovlivněna učením Aristotela, jež deklarovalo, že všechna nebeská tělesa, včetně měsíce, jsou perfektní sféry, které se pohybují kolem Země pohybem následujícím perfektní kružnice. Měsíční „fleky“, které jsou pouhým okem vidět, si lidé před Galileem vysvětlovaly různým způsobem, nejvíce se prosadila teorie, že se jedná o zdánlivé nedokonalosti způsobené absorbováním světla přicházejícího ze Země.
Galileův „psychologický priming“ mu tedy diktoval, že krátery a zvrásnění na povrchu měsíce neexistují, jsou to pouze iluze, protože měsíc musí být dokonale hladké nebeské těleso.
V krátkém pamfletu Sidereus Nuncius publikovaném roku 1610 píše Galileo postupně o procesu objevení nedokonalostí měsíce. Například popisuje, že krátery „mají temnou část na straně otočené ke slunci, kdežto na druhé straně od slunce jsou okraje ozářené jako zářící [horské] hřebeny“.
Jakmile Galileo i s pomocí kalkulací ověřil, že na měsíci jsou krátery a pohoří, došlo v jeho vnímání, v jeho Gestaltu k ne-spojitému skoku. Podobně jako Wittgensteinův obraz kachny-králíka nebo známé Neckerovy kostka, jakmile objevíme nový způsob náhledu na stejná senzorická data, nemůžeme ne-vidět to, co jsme doposud neviděli. Pochopitelně z historicko-politického důvodu trvalo ještě dlouho, než Galileův objev podporující argumentaci Koperníkovského modelu heliocentrismu se prosadil a mohl začít sedimentovat v makropercepci celé (vzdělané, evropské) společnosti.
Co to podle Ihdeho a jím založené postfenomenologické analýzy technologií znamená pro Husserla? Že se Husserl zásadně mýlil v tom, co umožnilo Galileovi vykonat jeho objevy. Pro Husserla to byla sedimentace geometrického myšlení, abstrakce a matematizace. Pro Ihdeho je mnohem důležitější materialita dalekohledu jakožto technologie a média, které zprostředkovává nový vztah mezi lidskou percepcí a světem. Dalekohled transformuje zrak člověka tím, že rozšiřuje naše přirozené schopnosti zvětšením/přiblížením objektů způsobem, který biologické vybavení člověku neumožňuje. Galileův dalekohled změnil na mikropercepční úrovni jeho vidění světa. To pak postupně sedimentovalo v makropercepci společnosti, a tak se postupně (jakoby postupným downloadem do mysli ostatních) začala měnit mikropercepce ostatních lidí. A náhodou tato technologicky mediovaná mikropercepce vedla ke změnám postavení člověka ve vesmíru, vztahu člověka k církvi a k samotnému Bohu.
Podle Ihdeho nenajdeme u Husserla téměř žádnou analýzu toho, jak materialita technologií a různých nástrojů mediuje a transformuje naše fenomenologické vědomí. Ihde si to vysvětluje tím, že Husserl sám byl uvězněn do sedimentace svého vzdělání, které spočívalo v rigorózním studiu matematiky, tedy té vůbec nejabstraktnější vědě ze všech. Pro Husserla věda byla činností mysli, nikoli záležitostí fyzické námahy nebo interakce s vědeckými nástroji a technologiemi.
Paradoxně tak to byl sám Husserl, který ve své Krizi v analýze Galilea zapomněl na Přirozený svět a zcela ignoroval, že možná nejdůležitějším milníkem Galileovy vědecké revoluce nebyla tisíciletá sedimentace abstraktní matematiky v Galileově Přirozeném světě (a Ihdeho makropercepci), nýbrž relativně nový vynález dalekohledu a interakce jeho materiálních vlastností s percepčně-tělesnými podmínkami člověka, které poprvé v historii zprostředkovávaly svět novým, dosud neviděným způsobem.
Zdroje
DESOLLA PRICE, Derek J., 1984. Notes Towards a Philosophy of the Science/Technology Interaction. In: Rachel LAUDAN, ed. The Nature of Technological Knowledge. Are Models of Scientific Change Relevant? [online]. Dordrecht: Springer Netherlands, s. 105–114 [vid. 2020-09-28]. ISBN 978-90-481-8394-4. Dostupné z: doi:10.1007/978-94-015-7699-4_6
GALILEI, Galileo a Albert VAN HELDEN, 2015. Sidereus nuncius or, The sidereal messenger. Second edition. Chicago: The University of Chicago Press. ISBN 978-0-226-32009-0.
HUSSERL, Edmund a David CARR, 1984. The crisis of European sciences and transcendental phenomenology: an introduction to phenomenological philosophy. 6th pr. Evanston, Ill: Northwestern Univ. Press. Studies in phenomenology & existential philosophy. ISBN 978-0-8101-0458-7.
IHDE, Don, 1990. Technology and the lifeworld: from garden to earth. Bloomington: Indiana University Press. The Indiana series in the philosophy of technology. ISBN 978-0-253-32900-4.
IHDE, Don, 2011. Husserl’s Galileo Needed a Telescope! Philosophy & Technology [online]. 24(1), 69–82 [vid. 2020-10-04]. ISSN 2210-5433, 2210-5441. Dostupné z: doi:10.1007/s13347-010-0004-5