Známý filosof Jerry Fodor patřil k lidem, kteří si v hlavě nedokázali představit mentální obrazy. Je to porucha, které se říká afantazie. Tato porucha byla v poslední době zpopularizována například programátorem prohlížeče Firefox, Blakem Rossem v jeho hojně sdíleném FB příspěvku “Aphantasia: How It Feels To Be Blind In Your Mind”.

Již v roce v roce 1880 ale Francis Galton zkoumal, jak si lidé dokáží v hlavě představovat mentální obrazy. V jednom ze svých článků překvapivě konstatuje, že když se ptal kolegů vědců na toto téma, většina z nich si myslela, že si z nich dělá legraci, že nic takového jako „mentální obraz neexistuje“.

Jerry Fodor údajně reagoval stejně, když se s kolegy poprvé bavil o mentálních obrazech. Fodor byl tak přesvědčen, že nic takového neexistuje, že považoval mentální obrazy za výmysl a vtip svých kolegů.

Pokud Fodor sám dokázal myslet „pouze v jazyce“, tedy verbálně, není pak pravděpodobné, že nevyhnutelně musel přijít s teorií, která tvrdí, že princip obecného lidského myšlení se podobá jazyku, nebo snad dokonce je jazyk podobný přirozenému jazyku? To tvrdí Fodorova hypotéza „jazyka myšlení“ (language of thought).

Protikladem k Fodorově lineárnímu, logickému a syntaktickému „jazyku myšlení“ je pak teorie mentálních modelů Philipa Johnson-Lairda. Jeho teorie říká, že mentální modely jsou naopak vizuální, prostorové, asociativní, diagramatické, vyjádřením myšlení v prostoru za pomoci vztahů mezi objekty.

Oba způsoby myšlení jsou důležité. Je jasné, že většina lidí bude mít schopnost používat oba způsoby, i když bude preferovat jeden z nich, protože bude dominantnější a vyvinutější.

Díky Cristina Aguillón jsem se dozvěděl o poruše Afázie, která se objevuje u lidí, kteří si prošli mozkovým infarktem a část mozku jim odumřela. V závislosti na závažnosti a rozsahu infarktu ztratí tito lidé částečně, nebo úplně schopnost mluvit, číst a psát. Původně se myslelo, že inteligence těchto lidí jinak zůstává neporušena, nicméně současné výzkumy lidí s afantazií na neverbálních testech ukazují pokles inteligence i na úkolech nevyžadující žádný jazyk.

Říkám si, že v naší společnosti lidé bez jazyka jsou více méně ztraceni, zatímco lidé bez schopnosti mentální představivosti žijí často úspěšné životy bez toho, aniž by si uvědomili, že jim chybí tento důležitý způsob uvažování.

Něco mi říká, že afantazie bude běžnější, než se zdá. Dokonce si myslím, že zhruba po Gutenbergovi se biokulturní selekce postarala o to, že lidé s afantazií byli pro společnost důležitější, zatímco lidé s afantazií nebo podobnou verbální poruchou měli problém si opatřit partnery a tím pádem také potomky, kterým mohli předat své geny.

Existují etnické skupiny, které historicky kladly kulturně tak zásadní důraz na verbální způsob myšlení, že průměrná úroveň jejich verbální inteligence se během stovek let postupně navyšovala, zatímco jejich vizuálně-prostorová inteligence stagnovala, ba dokonce se zhoršovala. Důvodem je, že pro jejich kulturní zvyky, práci, vzdělání a přežití nebyla potřeba. 

Tím se dostávám k tomu nejzajímavějšímu, co poslední dobou zaměstnává mou vlastní mysl: kultura a její požadavky na určité kognitivní dovednosti je selektivní mechanismem, který určuje, jaké geny a tedy i jaké kognitivní schopnosti a způsoby myšlení se budou v budoucích generacích preferovat. Pokud daná kultura zůstane relativně stabilní, můžeme očekávat, že tyto kognitivní dovednosti se budou zpětnovazebním mechanismem více a více preferovat a také u lidí zlepšovat.

Některé kultury to dělaly nevědomě, někteří diktátoři se o to snažili vědomě a násilně. V obou případech se ale tomuto mechanismu a procesu selekce určitých dovedností, především těch kognitivních říká jedním slovem: eugenika.

Kultura jako selektivní mechanismus našich genů může být eugenická nebo dysgenická. To znamená, může preferovat takové vlastnosti, které my v Západní společnosti považujeme za pozitivní (inteligence, flexibilní flexibilita myšlení, kreativita) nebo za negativní.

Já se momentálně soustředím jen na jednu malou, ale vlivnou část naší kultury, která ovlivňuje naše myšlení teď a tady, ale také nastoluje určité kulturní mechanismy pro preferování určitého způsobu myšlení, a tou částí je technologie.

Mojí nejdivočejší hypotézou je, že se na historii můžeme dívat metodou, kdy velké kulturní a sociální změny můžeme hledat v tom, jak technologie a další kulturní artefakty působily jako selektivní mechanismy pro daný způsob myšlení a kognitivních dovedností. Pokud toto přijmeme, pak dále následuje, že různé technologie zapřičinily to, že se uvnitř různých kultur postupem času vyvíjely kognitivní dovednosti jinak:

Různé kultury si vypracují odlišné selektivní mechanismy dovedností a způsobů myšlení (tj. i genů)

Sociální konstruktivisté mají pravdu. Inteligence je socio-kulturní konstrukt. Ale možná jiným způsobem, než si přáli a zamýšleli.