V posledních týdnech má ředitel nejvlivnější sociální sítě, Mark „Zuck“ Zuckerberg, napilno. Nejdříve vystoupil v americkém kongresu, nyní odcestoval do Bruselu, aby v Evropské parlamentu před zraky statisíců, možná miliónů svých uživatelů vysvětlil evropským činitelům problémy, se kterými se Facebook potýká. Konkrétně se opět hovořilo o tom, jak mohlo dojít k masivnímu úniku osobních informací uživatelů v rámci aféry Cambridge Analytica a jejich údajného politicky motivovaného zneužití ze strany některých ruských aktérů.
Během 80 minutového výslechu jsme mohli slyšet kontroverzního britského politika Nigela Farage, který deklaroval, že bez platformy Facebooku by Brexit nebo zvolení Donalda Trumpa nebylo možné. Mě však zaujalo vystoupení belgického politika Guye Verhofstadta a jeho rétorické kvality. Představitel aliance liberálů a demokratů pro Evropu se Zuckerberga zeptal, zdali bude chtít, aby se na jeho dědictví pamatovalo „jako na jednoho ze tří internetových velikánů, společně se Stevem Jobsem a Billem Gatese, kteří obohatili náš svět a společnost“ nebo „jako na génia, jenž vytvořil digitální monstrum, které ničí naší demokracii a společnost?“ Verhofstadt dále Zuckerbergovi položil otázku, zdali bude schopný Facebook spravit. Nehledě na to, co si možná Zuckerberg přeje a politická garnitura nařizuje, mým názorem je, že při současné velikosti Facebook ani na čistě teoretické rovině nelze „spravit“.
Svůj názor zakladám na poznatcích současného teoretického myšlení o technologii v postfenomenologickém proudu oboru filozofie techniky a teorie rozšíření kognice v oboru kognitivní vědy. Oba pohledy se velmi blízce zaobírají typy interakcí s technologií i tím, jakou povahu má obecně vztah člověka s technologií.
Standardní příběh pod vlivem Karla Jasperse i dalších donedávna vyprávěl, že technologie je neutrální instrument, zatímco člověk sám je oním prvkem, který technologii vdechne život a funkcionality. Technologie je tedy pasivním objektem a člověk aktivním aktérem. Tento pohled na technologii následuje, často nevědomě, historickou pozici, kterou jsme zdědili ze 17. století od francouzského filozofa René Descartese, jenž rád odděloval tělo od mysli i tzv. subjekt od objektu. Pod pláštíkem karteziánského myšlení člověk přichází do kontaktu s technologií tak, že obě strany této interakce mají předem pevně stanovené vlastnosti i cíle, zcela nezávislé na kontextuálních, kulturních nebo společenských faktorech dané situace, ve které interakce probíhá. Nebylo překvapením, že takový pohled na technologii existoval. V návaznosti na karteziánské učení byl člověk pod vlivem tzv. kognitivistického dogmatu sám viděn jako stroj, snad o něco pomalejší počítač, pro který tělo a percepce jsou užitečné jen jako vstupní data nebo výstup nějakého jednání. Susan Hurley takové vyobrazení člověka nazvala “sandwichové” paradigma mysli, neboť percepce jsou pouze vstupní data do mysli a jednání je výstupní akcí z mysli do světa, zatímco kognice je “strčena” doprostřed mezi nimi. Vše relevantní pro lidskou mysl i používání technologie se údajně odehrává v útrobách našich hlav, stačí jen následovat předem stanovený plán.
Tuto karikaturu člověka a jeho vztahu k technologii samozřejmě napadlo hned několik teoretiček a teoretiků. Mezi nimi filozof John Searle se svým myšlenkovým experimentem Čínského pokoje nebo antropoložka Lucy Suchmanová, která ve své práci, ovlivněna fenomenologickou filozofií, zjistila zcela odlišný pohled na člověka. Místo toho, aby člověk jednal podle předem strukturovaných plánů, Suchmanová úspěšně ukázala na experimentu s komplikovanou fotokopírkou, že lidé jednají ad hoc v reálném čase na konkrétní situaci a využívají zdrojů, které mají po ruce, čímž pomohla nastartovat výzkumný program situované akce/kognice.
Dvojice filozofů Andy Clark a David Chalmers v roce 1998 pak vydali průlomový článek Extended Mind Thesis, ve kterém poukázali na to, že místo metafory počítače bychom se měli dívat na člověka jako na přirozeného kyborga. Clark a Chalmers svou teorií rozšířené mysli/kognice tvrdí na příkladu člověka trpícího Alzheimerovou chorobou, že poznámkový blok nebo iPhone mohou netriviálně sloužit jako reálná náhražka naší paměti. Pokud artefakt vykonává funkci, kterou bychom jinak, pokud by se odehrávala v hlavě, označili za součást mysli, je tento artefakt reálně naší mysli součástí. Tímto principem „parity“ jednoduše říkají, že kromě dispozic fyzického těla je naše myšlení ovlivněno i artefakty a prostředím, neboť není důvod privilegovat pouze to, co je v útrobách našich hlav, jako jediné, co tvoří naší mysl.
Teorie rozšířené mysli patří společně s teoriemi vtělené, vnořené a situované kognice momentálně k z nejžhavějším tématům v současné kognitivní vědě. Idea, že by technologie mohla zásadně ovlivňovat, ba dokonce konstituovat naší mysli, ale není nová. Sovětský psycholog Lev Vygotsky, kybernetické teorie, Marshall McLuhan či počítačoví průkopníci Vannevar Bush či Douglas Engelbart všichni tvrdili, že technologie do určité míry má důležitý vliv na naše myšlení. Avšak nikdy nebyla tato vize člověka jako přirozeného kyborga tak veřejně přijmuta (i když kritika existuje) jako v současné kognitivní vědě.
Z lehce jiného úhlu pohledu hovoří o našem vztahu k technologii nizozemský filozof techniky Peter-Paul Veerbek či fyzička a feministka Karen Baradová.
Veerbek navazuje na svého amerického mentora Dona Ihdeho radikálním ontologickým tvrzením, že člověk ani technologie nejsou entity, které by měly pevně stanovené vlastnosti. Je to právě až interakce mezi nimi, která nejdříve mění a poté vykrystalizuje konkrétní povahu člověka a technologických artefaktů. Veerbek navazuje na fenomenologii Martina Heideggera, který ve svém magnum opus Bytí a čas psal, že technologie získává svůj význam i funkce ve vztahu k ostatní technologii, ale i ke konkrétní situaci, jakým způsobem je použita. Neznamená to, že by technologie byla zcela amorfní a kontextuálně kontruovaným objektem. Má samozřejmě i své fyzické vlastností, které dělají určité afordance, tedy poskytované možnosti použití, pravděpodobnější nežli jiné. Avšak zcela obyčejná PET láhev může mít kontejnerem na tekutinu, ale také květináčem a symbolem udržitelného zahradničení. Pokud láhev může takto metamorfózovat v závislosti na kontextu, co potom digitální platforma typu Facebooku?
Karen Baradová nabízí filozoficky o něco ambiciónější projekt, přesto velmi podobný práci Veerbeka. Baradová zavádí neologismus intra-akce, kterým poukazuje na přirozenou provázanost všech entit, nejen technologie a člověka, jejichž identita se vynořuje v průběhu intra-akce s dalšími entitami.
Všechny stručně nastíněné teorie současné filozofie techniky a kognitivní vědy mají společné to, že člověka na kognitivní i ontologické úrovni vidí tak, že je součástí kybernetického, bio-technologického organismu. Takový popis není pouze metaforický, ale zcela reálný. Proto si Andy Clark může dovolit říct, že jsme přirozenými kyborgy.
Vraťme se po tomto teoretickém bloku zpět k aféře Facebooku. Slibovat odstranění problémů Facebooku a ujištění Amerického kongresu a Evropského parlamentu, že se již podobné excesy nebudou opakovat, je sisyfovská práce. Pokud by Facebook byla začínající sociální síť, která má několik stovek uživatelů, její sociální rozměr by byl minimální a Zuckerbergův optimismus, že lze toto „digitální monstrum“ zkrotit legislativně nebo inženýrsky, by byl realistický. Avšak problém Facebooku nejsou ruští hackeři, ale fakt, že je až příliš velký a oblíbený. Facebook redefinuje naše kognitivní i sociální vlastnosti, neboť se stal neoddělitelnou součástí našich životů. Myslím, že ještě nikdy jsme neměli srovnatelně rozšířenou technologii, kterou nejen používá většina planety, nýbrž ovlivňuje hned několik rovin současné společnosti. Elektřina, internet nebo Web se zdají být dalšími vhodnými kandidáty na tento post, ale jejich pravou silou bylo to, že nabídly kreativním inženýrům a designérům potenciální platformu pro vytvoření i něčeho dokonce vlivnějšího: outsourcingu naší socializace do digitálního Simulakra.
Právě enormní úspěch Zuckerbergovy sociální sítě znamená, že jako součást bio-technologické symbiózy s člověkem je Facebook vystaven novým a novým možnostem, jak může být využíván, ale i zneužíván. Tento problém se bude pouze násobit, pokud Facebook má ambice přidávat nové funkce opět radikálně měnící naši mysl a společnost. Ať už si myslí ti nejlepší inženýři ve Facebooku cokoli, nikdy nebudou schopni do svého produktu implementovat tak restriktivní protokoly, díky kterým by měli své monstrum pod kontrolou.
Verhofstadt má pravdu v tom, že Facebook se omlouvá uživatelům od počátku. Problémy Facebooku již dávnou nejsou v technické oblasti, a tak tradiční inženýrské postupy pro řešení problémů selhávají. A i když by jistě neuškodilo, kdyby Facebook nabral více sociologů a filozofů, při své velikosti je příliš svázán se společností a společnost s ním. Problémem totiž není to, že by inženýři nevěděli lék na danou nemoc, ale fakt, že o nemoci do poslední chvíle nevědí, aby se mohli na ní připravit. Snad jedinou možností by bylo drasticky snížit funkcionality platformy. Případně veškeré funkcionality vypnout a postupně se uživatele opt-in formou ptát, aby si danou funkci zapnul. Ale to není pravděpodobný scénář byznys strategie této korporace.
Facebook zatím využili teroristé pro nábor a šíření propagandy, údajní ruští trolové a agentury za účelem dosazení Donalda Trumpa do Bílého domu a v neposlední řadě všichni developeři třetích stran si mohli uchovávat více informací o uživatelích, než by měli.
Možná na poslední chvíli Facebook zachrání deus ex machina v podobě vševědoucí a vševidoucí Umělé inteligence. Do té doby jim nezbývá nic jiného než se zaťatými zuby čekat, jestli se neobjeví další skandál. Jelikož je to více než pravděpodobné, měl by mít „Zuck“ připravenou kravatu a vyžehlenou košili.