Před nějakou dobou jsem v prostorách DUP39 byl navštívit divadelní performance Superpozice. Napsal ji a režíroval Aleš Čermák, toho času doktorand na FaVU v Brně. Celá věc na mě udělala velký dojem. Především vizualita syrové a strohé scénografie, kterou jsem chápal jako hlavní médium komunikace mezi performance a diváky. Slova v performance sice zazněla, ale nebyly součástí koherentního lineárního příběhu. Naopak na mě zapůsobily primárně jako spouštěče mentálních asociací v hlavách diváků. Kdo očekával narativ, ten byl z performance zklamán.

Já naopak odcházel příjemně zmaten. Doma jsem hned zasedl ke stolu a napsal na síť Facebook krátkou reflexi. Zanedlouho mě sám Aleš oslovil. Reflexe ho zaujala a po krátké výměně názorů mě poprosil, jestli bych neměl zájem se podílet na jeho připravované publikaci. Ta měla obsahovat scénář Superpozice a doslov. Právě o napsání doslovu mě Aleš poprosil. Nemohl jsem odmítnout. Navíc jsem si říkal, že napsání doslovu, a tedy i kvazi recenze a reflexe, mi pomůže udělat si více jasno, proč na mě Superpozice tak zapůsobila.

A doslov jsem tedy napsal. Aleš Čermák chtěl jak scénář performance, tak můj doslov přeložit i do angličtiny. O překlad se postaral Vít Bohal, za což mu velmi děkuji. Odvedl skvělou práci a sám bych lépe vlastní text nepřeložil. S Alešem jsme pak knihu oficiálně představili v Brně v prostoru Praha v Brně viz akce na GoOut.

O čem, že jsem v doslovu psal? Každé umělecké dílo a umělec řeší problém, jak komunikovat to, co doposud nebylo vyřčeno. Čím originálnější dílo, tím tato komunikace je těžší, neboť se nelze odvolávat na běžný diskurz a zavedenou terminologii. Nezbývá pak, než opustit hranice lineárního a koherentního příběhu a místo toho se pustit do poetického a mytologizujícího vyjádření myšlenek. Hranice mezi profetickým hlásáním starozákonních proroků a blábolením na úrovni slovního salátu jsou poté velmi úzké. Alešovi se daří zůstat na rozhraní těchto dvou protipólů. Je to na divákovi nebo čtenáři, aby svým intelektem a emocemi vytvořil lineární narativ tam, kde žádný není, a uchopil profetické hlásání o sterilním, jakoby post-apokalyptickém světě, ve kterém rezonují citáty současných velkých myslitelů spekulativní a posthumanistické filozofie.

Ve svém doslovu jsem se zaměřil na slovo, které se ve scénáři objevuje několikrát: povrch. Superpozice nás nabádá, abychom se podívali pod fenomenologický povrch věcí a nahlédli na bublající změť síťových vztahů, ve kterém se svět v primordiálním stavu nachází. Vše je propojeno: biologie, kultura, materiálno a imateriálno, genderové role, člověk a technologie. Povrch je pouhé pozlátko. Nebo jak by řekl mediální teoretik Marshall McLuhan, je to šťavnatý steak, který odvádí naší pozornost od důležitějších věcí. Od čeho? Od forem a struktur, včetně jejich vznikání. Nahlédneme-li pod povrch, zjistíme, že ona propojenost světa je sice komplexní a přesahující intelekt každého z nás, avšak nabízí potenciální zdroj nejdůležitějších změn, kterých se můžeme v 21. a dalších století dočkat. Donna Harawayová se svou sociální realitou a literární fikcí v Manifestu kyborgů byla podle mě příliš povrchní. A to nikoli v hanlivém slova smyslu, nýbrž v tom, že nešla svým konceptem a propojenosti světa dostatečně do hloubky. Zůstala, jak to často sociální vědci dělají, u sociálna. To je však pouze jedna z mnoha vrstev naší reality. A pro mě osobně jedna z těch povrchnější, tedy těch na povrchu.

Gender, technologie či média jsou o dost hlouběji, což je dělá zajímavější. Otázkou je, jak přesně těmto hlubinám reality porozumíme a jakým směrem se naše intervence budou ubírat. Jsme blíže utopickým zítřkům? Nebo naopak se mílovými kroky blížíme apokalypse biblických proporcí? Ve svém článku Cyborgs and space autoři Kline a Clynes tvrdili, že je na čase, abychom vzali biologickou evoluci do svých rukou. Tento článek z roku 1960, který mimochodem poprvé představil slovo Kyborg vzniklé spojením Kybernetické organismus, propagoval usměrňování lidské evoluce za účelem cestování a přežití v mimozemských prostředí na jiných planetách. Tento imperativ je ale zcela univerzální. Díky propojenosti světa je budoucnost fundamentálně otevřená, stejně tak jako to, co znamená být člověkem. Proč máme všichni pocit, že to musí dopadnou špatně? Je lidstvo jako zvířecí druh příliš hloupé na to, aby vládlo své biologii? Proč jsme vůbec tak arogantní, že máme pocit, že to dokážeme, když ani nejsme schopni si ve společnosti urovnat vztahy mezi mužem a ženou? Vztah muže a ženy a plody, které tento vztah přináší, jsou počátkem lidstva. Pokud rychle nevyřešíme, jak spolu vzájemně žít v moderní společnosti, může to být i jeho konec.

To jsou myšlenky, které ve mně vyvolala Superpozice, a to jsou myšlenky, které jsem rozvedl v doslovu.

Knihu si můžete například koupit v knihkupectví ArtMap.

Nakonec na hřbetu knihy je lehce upravený úryvek z doslovu:

Svět je v superpozici. Svět, který je rozsáhlou sítí vzájemně propojených materiálních i nemateriálních věcí. Většinu dne vidíme, vnímáme a interagujeme jen s povrchem, který je malým oknem do této sítě. Ovšem právě to, co je pod povrchem, má na naše životy největší vliv. Skrývají se tam všechny kulturní axiomy, jež nezpochybňujeme, a na nich je vše také postaveno. Superpozice říká, abychom se pod povrch podívali a začali si s těmi nitkami hrát. Pokud je totiž vše propojeno – genderové role, biologie s kulturou, člověk a technologie –, i malé zatahání za nitku může vyvolat dalekosáhlé změny. Především pro ty, kdo se nebojí na rozhraní kultury, biologie a technologie pohybovat pod povrchem, je velká část toho, co znamená být člověkem, otevřená a dostupná *up for grabs*