nádraží je místem hříchu
málokdo zde čeká v chladu bez nadšení
je to doba před vstupem a prvním políbením
jež oplodňuje umělecké palety, rytmy a obrazy
když filosofie objevila otázku „co kdyby“
umění odpovědělo „co kdyby ne“
vždyť čekání chutná jak liminální chléb
oddalovaný orgasmus
nebo hladovění co nasycuje
když sedím v Plzni u ztrát a nálezů
v tichu s vrátným bez vlasů a dětí
ve zmačkaném triku a pantoflích
a zásobou mléka do kávy
sdílíme místo kde zapomenuté přetéká za mřížemi
beze slov jsme jeden Muž, jedno tělo, připraveni
obětovat nesmrtelnost za pravidelné snídaně
a vyprané spodní prádlo
co naplat, já ten v upocené košili
s poezií v hlavě, co přišel ze zkoušek
on s poezií v srdci bez strachu, bez zkoušek
Vážení cestující, odráží mi plech do uší,
nemysleli na vás, ale příliš na Vás
odpuste jim, zhřešili
před sebou samým, tedy Bohem
na shledanou, Pane
vrátný s igelitkou a mikinou z fleecu
zdraví mě když dopisuji větu
než stačím zvednout hlavu
zmizí z mého života
jmenoval se Standa
a doma se těší na klidnou noc
protože nikoho nečeká
je bez hříchu