Jedním ze spirituálních cvičení, tzv. exercicií, zavedených jezuitou sv.Ignácem, je vizualizace příběhů z Nového Zákona. Tato forma meditačního cvičení nabádá, abychom na cestě ve zbližování se s Ježíšem odložili intelekt a místo toho poznali Ježíše a jeho skutky skrze naše smysly a představivost. Sv. Ignác křesťanům poskytnul techniku, která jim umožňuje mnohem intimnější kontakt s Písmem a životem nejen Ježíše, ale také ostatních postav. Myslet, ale hlavně prožít!

To je vše v pořádku, ale co to má společného se současnou vizuální kulturou, tedy předmětem, pro který jsme toto cvičení dostali předepsáno? Přestože se nám Josef Šlerka upřímně vyznal ze svého přesvědčení, náboženská tématika je v tomto cvičení druhotná, spíše bylo nutné vybrat příběh či obrazový materiál, který bude do jisté míry dobře znám všem přítomným (testovacím semio-krysám). Hlavním cílem toho, proč jsme si měli najít čas na meditace, ve které vypneme neustále ve hlavě štěbetající intelekt a ponoříme se do prostoru pouze svými smysly (v pořadí sluch, hmat, čich, chuť a nakonec i zraku), je zkoumání, zdali se mezi účastníky tohoto experimentu najdou podobné obrazy, chutě či zvuky a pokud ano, proč tomu tak je?

Nalezení podobností ve vizualizaci scény z Marka 14: 17—25 jistě nebude překvapivé, vždyť všichni jsme byli vychováváni v podobné, ne-li stejné kultuře; mnozí z nás také viděli da Vinciho Poslední večeři. Co když ale nalezneme shody tam, kde kultura a viděné známé obrazy nemohou být dostatečným vysvětlením? Nebudou tyto nalezená symbolická smyslová data výsledkem dotknutí se globálního a sdíleného pole zakořeněných symbolů a archetypů, tedy dle Carla G. Junga kolektivního nevědomí ? Tak či onak, přidávám výsledek své meditace, která není předpřipraveným popisem uvedené kapitoly Bible, ale zachycení záblesků jednotlivých smyslových dat, které jsem se pokusil sestavit do ucelené narativní formy.

***

Jak nepatřičné to musí být, že právě v tento důležitý okamžik sedím s naším Pánem a ostatními z dvanácti se zavřenýma očima a snažím se vštípit si do paměti vše, co proudí mými smysly. Jistě mě právě teď nevěřícně ostatní pozorují a přemýšlí nad tím, co se skrývá za mým chováním. Anebo že bych se v jejich zájmu o mou osobu zmýlil? Je to možné, neboť slyším pouze veselou konverzaci. Bujarý a plný smích přichází odněkud přede mnou. Hlasů ale slyším více. Další sedí po mé pravici, kdežto nalevo ode mě neslyším nikoho hovořit. Místnost, ve které dnes hodujeme, musí být opatřena okny, jelikož k nám z ulice přichází zvuk klopýtání a naříkání ovcí, včetně tlumeného zvuku pastevního zvonce, kterými je nejspíše ozdoben jejich huňatý a měkký krk.

Stále oslepen temnotou nahmatávám pevné dřevěné tělo stolu i lavice, která se otřásá, kdykoli vypukne smích, nebo se jen někdo prudce nahne. Sandálem na levé noze zkoumám chladnou podlahu z kamene. Narážím na kusy sena, jež se mi zapichují do kůže, a mám pocit, že se tu pod stolem prohání něco malého a živého. O co se jedná se dozvím, až otevřu oči. To ale ještě nemám v plánu.

Cítím a chutnám hutnou zeleninovou polévku a krajíc čestvého chlebu.

Tanec příborů pokračuje a čím déle mám zavřené oči, tím podrobněji jsem schopný si všímat rušné a živé zvukové kulisy linoucí se z ulice.

Otevírám oči a konečně vidím skutečné obrysy objektů, které se předchozí smysly doposud snažily nepřesně a fragmentárně popsat. Jak jsem tušil, příliš obsesivně se snažím vztahovat veškeré dění světa na svou osobu; nikdo si mě nevšímá, na protější straně stolu v žoviální náladě spolu debatují čtyři ze dvanáctky, jejich tmavé kudrnaté vlasy, opálené a zarostlé tváře doplňují jejich jinak mírné obličeje. Sedíme u stolu, který mi připomíná tvar písmene „J“, které je ale zrcadlově převrácené po své vertikální ose a navíc místo zaoblené linky je nutné si představit ostré pravé rohy. Sedím s dalšími pěti na delší straně písmene J, naproti na výběžku sedí tři další, náš Pán samozřejmě uprostřed v části spojující obě strany stolu. Není nás dvanáct, kde jsou ostatní?

Odtrhávám na chvíli oči z našeho stolu a vidím, že sedíme v prostorné místnosti, jejíž podlaha a zdi jsou z opracovaných kusů kamene a střecha ze dřeva. Místnost není hermeticky uzavřená, naopak k nám proudí čerstvý a studený vzduch dvěma obdélníkovými otvory. Musím pro nedostatek vhodných slov nazvat okny. Zprostředkovávají mi pohled na rušný život venku na cestě. Po pravé straně, přes ramena našeho Pána vidím konečně pastýře či obchodníka, který si u těla drží svou ovci. V hlavě přemítám, kolik si asi dnes při svých obchodních záležitostech vydělal, a zároveň rychle pociťuji nevhodnost této otázky. Jelikož sedím čelem k východu tohoto domu a nejsem zaujat konverzací s druhými, jako první a jediný tak spatřuji velmi starou ženu, s obličejem plným vrásek z tichého, chudého života, jež na svých zádech pomalu nese těžký stoh slámy. Zastaví se v rohu místnosti, opatrně slaměněný stoh pokladá na podlahu. Stejně pomalým tempem, kterým přišla, opouští dům. Nepozdravena a rázem zapomenuta.

Říkal jsem, že cítím nějaké krůčky a pohyby na podlaze. Nemýlil jsem se. Ohnu se, abych se podíval pod stůl, kde vidím shrbené kuře nebo malou kachnu, nejsem si přesně jistý, protože srovnávání druhů nikdy nepatřilo mezi mé přednosti. To malé, neposedné zvíře mě ale irituje, nemám rád, když se mi něco prohání pod nohama, natož zvíře, o kterém nic nevím. Znovu nahlížím pod stůl a snažím se toho škůdce sandálem odkopnout. V poslední chvíli se ale zarážím, uvědomuji si, že tento čin by mě mohl uvrhnout do podezření, že nejsem mírumilovný člověk. Náš Pán by s tím určitě nesouhlasil. Co vůbec dělá?

Celou dobu nepromluvil a většinu času trávil zadumán nad svou polévkou. Snažil se v ní něco nalézt?

Vstává ze židle a začíná se procházet po místnosti. Dojde ke stohu sena, který přinasla ona neznámá stará žena, a vrátí se zpět ke stolu. Usedá. Aniž by zvedl oči, oznamuje nám, že někdo z přítomných ho zradí. Místnost utichá. Všichni, i sám Pán, se na mě dívají. Nemrkají. Pán se opět postaví a všichni ode mě odvrací obličeje.