Kvóty, kvóty, kvóty. Jak by náš svět byl lepším místem pro živobytí slušných rodin a „stereotype-free“ myslí všech našich obyvatel! Jak skvěle by naše planeta z vesmíru vypadala, kdyby se po ní procházeli pouze štíhlí lidé, bez vrásek, od země po hlavu vysocí rovných a krásných stopětaosmdesát centimetrů, oválných obličejů, modrých očí a bloňdatých kadeří. A nezapomeňme na světlou pleť! Bylo by lépe? Byla by to utopie či dystopie? Odpověď záleží nejen na (literárním) vkusu, ale také na touze po tom hojně citovaném slůvku: diversitě, čili rozmanitosti v našem krásném západoslovanském jazyce.
Snad každý člověk s ne zcela ubroušeným předním lalokem mozkovým odpoví, že taková představa reality je sice snem některých extremistů, ale pro ostatní je to velmi nepříjemnou a nebezpečnou myšlenkou. A mají pravdu, nejen, že z ryze technicko-vědeckého pohledu bychom jako lidstvo brzy vymřeli, neboť by nám chyběla genetická rozmanitost, ale rozmanitost dělá z naší planety to, čemu říkáme lidský domov: jednotvárnost, monolitičnost, kopírování připisujeme chladným, bezcitným robotům, industriální logice továrenské práce či podprůměrným umělcům, ale rozhodně se nejedná o popis vlastností, které bychom považovali za žádané. Chceme-li diversitu, měli bychom ji ale přijmout se vším všudy, tedy i s jejími negativními dopady.
Již od útlého věku jsem si jako správný Čech a chlapec oblíbil sport; jako zcela originální a kreativní hoch jsem si zvolil, že fotbal a hokej budou sporty, kterým se v dospělosti budu věnovat. Jenže ještě před tím, než jsem si stačil poprvé obout brusle, jsem si uvědomil, že bota se žiletkou na spodní straně nevypadá jako bezpečná hračka. Jako každý jiný chlapec jsem již od osmi let přemítal nad smrtí, a tudíž jsem se rozhodl, že hokej vynechám, protože bych se nerad s tímto tématem seznámil z příliš velké blízkosti. Byl to fotbal, který si získal mé srdce. Začal jsem pravidelně každé odpoledne po výuce na základní škole docházet na trénink. Byl jsem statečný, měl jsem vhodné trenky, kopačky i morální kredit, přesto jsem, přes neutíchající touhu stát se fotbalovým brankářem, na fotbal nakonec zanevřel. Wikipedia totiž říká, že neexistuje brankáře, který by, i s přičtením deseti centimetrů, byl tak „vysoký“, jako jsem já. Přestože jsem v retrospektivě za toto boží nadělení rád, neboť jsem šel místo fotbalu studovat a mohl se tak ze mě stát samostatně uvažující člověk, něco mě to naučilo: díky diversitě jsem začal studovat vysokou školu, kvůli diversitě jsem se nemohl stát fotbalovým brankářem.
Přál bych si, aby se zavedly kvóty pro 173 centimetrů vysoké profesionální fotbalové brankáře? V srdci možná ano, ale hlava mi říká, že je to nesmysl. Jsem jednoznačně pro diversitu, a proto mnohem raději budu sledovat v televizi toho elegána Petra Čecha, než svou bledou tvář a prořídlou kštici. Diversita se mě netýká jen v kontextu druhého nejsledovanějšího sportu v České republice; znamená také pro mě, že se nikdy již nestanu profesionálním matematickým fyzikem; znamená pro mě, že nebudu stát na jevišti jako vítěz bodybuildingového turnaje. Diversita pro mě také znamená, že mi teoreticky nikdo a nic nebrání tomu, abych se o tyto životní milníky mnohých jiných pokoušel, ale z praktického hlediska vím, že by to byl ztracený čas. Hlavou i srdcem jsem básníkem, nikoli sponzorovaným zvedačem železa. A je to v pořádku. A nikdy bych si nepřál být členem klubu architektů, který by mě chtěl za člena.
Diversita znamená, že každý jsme výsledkem symfonie stále tajemných kvantových procesů, náhodných genetických mutací a vlivů našeho socio-kulturního kontextu. Nedávno jsem se opět díval na Wikipedii a zatím jsem nenašel dobře napsaný článek o tom, že by se na světě našli dvě identické lidské bytosti (ale pročítám jen články v jazykovém módu Simple Aramaic, takže i to může být příčinou). Jsme každý unikátní, a proto si příslušně lidských životů vážíme. Nebo si opravdu někdo myslí, že telencephalon Alberta Einsteina rozřezali na stovky plátků jen proto, aby se ujistili, že těch dalších dvacet klonů čekajících ve skříni je v pořádku? Ano, diversita a opravdová demokracie znamená, že naše dětské sny nejsou ničím limitovány. A ano, diversita také znamená, že každý z nás má své vlastní, přirozené i umělé limity.
Věřte mi, že chápu pohnutky mnohých aktivistů, když se snaží o pro-aktivní jednání vůči znevýhodněným skupinám obyvatel. Věřte mi, že jako student anglistiky, jsem byl vždy neskutečně udiven, že Afromeričané se vůbec snaží o asimilaci mezi lidi, jejichž předkové si mysleli, že všudypřítomné biblické rozdělení černá-bílá lze aplikovat i na barvu pleti. Věřte, že chápu, že osvěta napomohla Afromeričanům, aby vůbec jejich asimilace byla možná. Aktivismus a osvěta vrhly světlo na mnohé kamenné tváře. A dnes svítí do noci i v Bílém domě. Pokud někoho v bazénu topíme, musíme tu hlavu pustit a umožnit mu se nad hladinou nadechnout, aby naše omluva měla smysl. Jakmile se ale otřepe, osuší, vynadá nám, začínají platit pro něj stejné fyzikální zákony.
Chceme-li rovné příležitosti pro muže a ženy, proč stále trváme na tom, aby sport byl dělen na ty zastaralé kategorie pohlaví? Není-liž pravdou, že toto rozdělení je pouze archaickým slepým střevem dávné minulosti, kdy ženy byly pokládány za majetek a jedinou jejich aktivitou bylo učit se hrát na klavír, malovat, praktikovat cizí jazyky a starat se o potomstvo? Proč sport je jednou z mála oblastí, kde diversifikace zatím nedokázala prosáknout ve své plné síle?
Faktem je, že pokud bychom toto rozdělení ve sportu zrušili a na základě naší dobré vůle konečně překonali prahistorické praktiky našich předků, nejspíše bychom ženám (i mužům) ublížili.
Ačkoli některé náboženské skupiny argumentují, že naše matička Země je vlastně stále mladou a svěží dívkou, existuje rozsáhlý konsensus mezi (bezvěrci) vědci, který hlásá, že Země je ve skutečnosti matkou (ne-li babičkou) a naše lidství se mělo čas vyvíjet po milióny let. Když si představím, co matka příroda v podobě mého bývalého psa (RIP) dokázala napáchat v pokoji, když jsem si zašel pro vietnamský phó „take out“, nechce se mi ani pomyslet na to, co by se odehrálo za milión let. Příroda a fyzikální zákony tu byly, jsou a ještě nějakou dobu budou. A my s nimi. Čímž chci říci, že člověk má vlastně dva druhy rodných listů. První se nám válí Bůh ví kde, a druhý je zapsán v našem binárním kódu, v naší DNA.
Současný výzkum potvrzuje, že nejsem nehybným výsledkem programování DNA; kromě genů totiž existuje něco, čemu říkají epigenetické modifikace. Ty totiž prokazují, že prostředí, ve kterém žijeme má na nás mnohem větší vliv, než jsme si mysleli. Tyto modifikace se totiž přenáší mimo či vedle genetických informací uložených v DNA (proto epi, tedy řecky nad). Člověk tak byl vystaven vnějším vlivům po milióny let; to, jak se během života choval, co jedl, jakou činnost vykonával, mělo znatelný vliv nejen na potomky, ale také na jejich pohlavní odlišnosti.
Čert tomu chtěl, aby pračlověk-muž se vytahoval se svou maskulinitou a honil se den co den za zvířaty. Kdežto ubohou pračlověčí ženu nechal doma v jeskyni za plotnou a celá ta výchova pračlověčích dětí padla na její bedra, či spíše hruď. Jednomu se zvětšily svaly, druhé mléčné žlázy. Je jen historickou kuriozitou, že tomu není naopak!
Zcela souhlasím, že gender a gender role je v dnešní době zastaralou koncepcí. Nikdy bych si nepřál během svého života zažít, že mi někdo řekne, že kvůli chlupům na prsou nejsem schopným básníkem, protože chlupy signalizují mužství a je přeci jasné, že ženy jsou ve verbální činnosti na tom mnohem lépe; především ve tvorbě metaforického jazyka, protože jejich corpus callosum je prostě o pár čísel větší, a tudíž jejich mozkové hemisféry jsou více propojené, což je dělá jazykově procítěnějšími a kreativnějšími.
Na druhou stranu vím, že to není má zarostlá hruď, která tvoří rytmus a obraznost mých básní, ale můj mozek. A jsem zcela připraven souhlasit, že před narozením jsem byl vystaven menší dávce testosteronu, která mě připravila o kus mužství, a naopak mi dodala porci ženství. Jedná se o velice jednoduchý test, který zvládnu během jednoho dne (a ještě si stihnu vyzvednout vyžehlenou košili).
Co ale nejsem připravit uznat, je přání, aby muži a ženy byli identičtí. Tedy, abych byl přesný, v demokratickém státě jsem připraven bránit svobodu pro to mít a snít jakékoli přání, ale má liberálnost nevytváří věděcká fakta. Neboť ta jsou na straně těch, kteří tvrdí (správně), že mozek průměrné ženy a mozek průměrného muže se vcelku jednoznačně liší. Ženy, muži, lidé, zvířata nejsou identičtí. Bohužel? Bohudík!
Chceme-li aplikovat kvóty, tedy nutnost někoho někam dosadit, mám nápad. Existují totiž kvóty, které bych ihned podpořil a věřím, že bych získal nezanedbatelnou podporu: hlasujme pro kvóty, jež budou nařizovat, že:
každý člověk má neomezenou moc a právo k tomu, aby snil, o čemkoli bude chtít, a aby na cestě k naplnění jeho snům mu nestálo nic jiného, než jeho píle, vytrvalost, talent a štěstí.
Barack Obama nebyl zvolen pro to, že existovaly kvóty diktující, kolik Afroameričanů má být periodicky zvoleno za prezidenta. Byl zvolen, protože většina lidí si to přála; a to V USA, kde americký jih je stále nabubřelý rasismem.Pokud by byl zvolen na základě nějakých kvót, skutečně by Američané černé pleti slavili jeho vítězství se slzami v očích? Nejednalo by se spíše o další kontrolu, další manipulaci, další otroctví na základě kvót?
Předtím, než budeme nastavovat kvóty, zamysleme se nad tím, jak fungují kategorie a hodnocení ve sportu. Garantujeme určité skupině lidí, že musí nutně mít tolik a tolik zástupců v týmu? Napadá mě akorát Liga mistrů, kde tým mohl využít maximálně tří zahraničních hráčů, ale i od tohoto se opustilo. Proč nevidíme v ženském tenise více hráček černé pleti? A proč nevidíme v mužském tenise či fotbalu více hráčů ženského pohlaví? A proč to nikdo neřeší?
Dle mého názoru to má co dočinění s tím, že je nemožné systémově diskriminovat vůči někomu, kdo se již na tenisovém kurtu či fotbalovém hřišti objeví (jistě, socioekonomické zázemí hraje velkou roli v tom, zda si rodina může dovolit poslat syna či dceru na trénink; proto jsem však vyjádřil podporu „kvótám“, které nebudou limitovat snění). Tak nějak tušíme, že pokud se hráči objeví na kurtu, je to pouze na jejich čistém umu, talentu, přípravě, a tudíž nepotřebujeme zavádět kvóty na to, kolik a jakých typů hráčů se má objevit ve finále turnajů.
Proč ale nezavrhneme onu kategorizaci na mužské/ženské sporty? Ačkoli víme, že ti nejlepší ženy mohou soupeřit s průměrnými muži, při srovnání s muži nejlepšími by to byl většinou nerovný zápas. A píši většinou, neboť já osobně bych rád viděl tenisové singly, kde muž bude hrát proti ženě. Přesto ale tuším, že nejde o ty jména na předních pozicích, ale jména přesně uprostřed, v průměru, jelikož podle nich poznáme, jaké výsledky můžeme běžně očekávat při srovnání obou konců pomyslných grafů. A srovnání průměrných sportovců odkrývá, že ona evoluce, trvající milióny let, zanechala na našich mužích a ženách následky. Bohužel? Bohudík!
Inu dobrá, fyzická stavba těla a kondice může být jiná, jak je to ale s těmi kvótami pro pozice, kde vystačí „pouze“ využívat mozek? Slyším hlas skeptika. Vida, mohu to tedy brát, že jsme se právě dohodli na tom, že v průměru je fyzická stavba těla muže a ženy jiná, a tudíž by to bylo nefér pro průměrné ženy, kdyby musely zápasit nejen se ženami, ale i s muži? Pokud se na tomto shodneme, uvažme, že mozek je téže součástí fyzického těla osob a též prošel během miliónu let evolucí. Z toho mi vyplývá, že nemůžeme a priori vyloučit, že v našich druhých nejoblíbenějších orgánech se mohou vyskytovat takové odlišnosti, které ovlivňují naše jednání i naše schopnosti pro vykonávání různorodých činnosti. Výzkum prokázal, že naše mozky jsou v průměru odlišné. Bohužel? Bohudík.
To však neznamená, že nemohou vykonávat stejně dobře stejné činnosti. Ano, to nelze vyloučit. Zdá se, že se mohou naskytnou dvě možnosti: buď odlišnost našich mozků může způsobovat, že pro určité činnosti máme od přírody jiné nadání (tedy, že porovnání průměrných výsledků bude ukazovat ve prospěch jedné či druhé skupiny), nebo i přes odlišnosti neexistují zásadní rozdíly v průměrných výsledcích. V obou případech jsou kvóty špatné.
Mějme jasno, kvóty znamenají, že politicky zasahujeme do něčeho, co by mělo být otázkou profesionální, případně společenskou, nikoli politickou.
Pokud ze dvou výše naznačených možností platí ta první — existují rozdíly v průměrech — zavádění kvót je protiintuitivní, neboť na pracovních pozicích jsou (měli by být) lidé hodnoceni podle toho, co umí; pokud bychom dobrovolně na základě kvót upřednotňovali někoho, kdo je méně schopný/vhodný, hraničí takové rozhodnutí s iracionálností (a to je poslední vlastnost, kterou bychom chtěli např. u politiků vidět).
Na druhou stranu, pokud rozdíly neexistují, kvóty jsou též nesmyslné, jelikož stále platí, že vybíráme kandidáty na základě toho, co umí. Pokud máme před sebou dva stejně vhodné kandidáty a jednoho vybereme na příkaz kvót, jedná se o diskriminaci vůči tomu člověku, kterého kvóty neznevýhodňují.
Kdy bychom tedy měli šáhnout po kvótách, kdy jsou kvóty vhodné? Nikdy.
Kvóty totiž nelimitují nic jiného než naše lidství a naši demokracii. Neboť, pokud si schválíme kvóty, neříkáme tím nic jiného, než, že všechny jiné možnosti, jak se stát rozumnými lidmi, jsme vyčerpali; naše společnost selhala; je nutné si nechat diktovat nejlépe několika nevolenými politiky, jak se máme chovat. Přiznáváme tím svou chybu.
Jakmile se jednou kvóty stanou realitou, stane se z nich nepříjemný precedens. Ačkoli dnes je použit pro to, co se (na povrchu) zdá jako samozřejmost, neboť sedí do určitého pohledu na svět, je nutné se odprostit od tady a teď a přemýšlet obecněji, abstraktněji.
Zatímco kvóty pomohou jednotlivcům, jejich efekt ovlivňuje všechny, kteří jsou na těchto jednotlivcích jakkoli závislí. Kvóty mohou pomoci se dostat na určitá místa vhodným mužům/ženám (jež by se na ně dostali tak či onak), ale též i nevhodným.
Skutečně chceme přiznat morální porážku, nefunkčnost společnosti, degradaci svobody a k tomu si za své dozorce dosadit nepovolané?
Pokud ano, slyšel jsem, že Petr Čech se stěhuje do Arsenalu. Rád bych mu dělal dvojku.