Termín „Glitch“ v prostředí (nejen) počítačového softwaru představuje neočekávanou událost, kdy se běh systému odkloní od plánovaného chování. Zjednodušeně se tedy jedná o chybu, kterou je ale třeba specifikovat dále, protože v prostředí softwarového vývoje najdeme hned několik typů. Glitch jako softwarová chyba neodkazuje pouze k syntaktické, logické či sémantické chybě v kódu, ale častěji k chybě, kdy kód je v pořádku a externí faktor jako propustnost sítě, rychlost disku apod. je zdrojem nečekaného chodu programu (Fuller, s. 111).
Glitche se objeví v mnoha objektivně vnímatelných formách, v prostředí softwaru především v audiovizuální podobě, ale s vývojem interakčního designu je možné si představit Glitche u objektů, senzorů, které cílí i na další lidské smysly, například haptické senzory u moderních mobilních zařízeních.
Byly to ale Glitche audiovizuální, které ustanovily Glitch jako fenomén hodný podrobnému zkoumání, a proto termín “Glitch” lze rozšířit i o význam, který referuje k celé kultuře a hnutím, jež se teoreticky, kriticky a umělecky zabývají Glitchem jako objektem estetického zájmu. Ten se soustředí na jednu z hlavních vlastností Glitche, kterou je nahodilost výskytu a vzhledu. Princip náhody jakožto faktor, který je zakomponován do tvorby audiovizuálních děl, není samo o sobě nic nového a z dějepisu umění se dozvíme, že s náhodou si pohrávalo mnoho avant-gardních umělců první poloviny dvacátého století. Proces vzniku slova DADA, ze kterého se stalo označení celého uměleckého směru, je jen jedním z příkladů, jaký vliv měla náhoda v umění.
Náhoda a Glitch ale nebyly atraktivní pro umělce a teoretiky pouze na konceptuální úrovni. Estetika těchto audiovizuálních artefaktů zaujala natolik, že artefakty začaly být kopírovány a produkovány uměle. Byla-li na začátku náhoda dominantním aspektem Glitche, jak pak můžeme uchopit fakt, že Glitche začaly být “sbírány” jako vzácné suvenýry, jejichž vzhled byl postupně převeden do algoritmu, který z Glitche učinil sice nový, svébytný vizuální jazyk, avšak mechanizace jejich tvorby z nich odstranila to zajímavé, konceptuální jádro, tedy náhodu? Z nutnosti analyticky rozlišit způsob vzniku Glitche se zavedly názvy “pure glitch” a “glitch alike”, kde první označuje pravý glitch, který vznikl nečekaným problémem v technickém systému, kdežto “glitch alike” se používá pro řízenou pseudo-náhodu vytvořenou člověkem-umělcem za účelem estetického vyjádření.
Teoretici Olga Goriunová a Alexei Shulgin tvrdí, že z pohledu teorie je Glitch jako fenomén zajímavý nejen kvůli zabudovanému konceptu náhody, ale také kvůli tomu, že ne-funkce systému nám odkrývá něco důležitého; konkrétně glitch v systému nic netušícímu uživateli-divákovi zpřístupňuje jinak neviditelné části systému, které jsou schovány za fungujícím uživatelským rozhraním (UI). A právě dle autorů tenhle voyerský pohled do útrob systému lze také chápat:
“[…] manifestaci skutečné softwarové estetiky. Počítače jako takové nemají jasně určenou estetiku, která se značí určitou autenticitou a plností.” (Fuller, s. 111)
Autoři dále ve svém textu argumentují, že stroj vždy čerpal převážně z utilitárních principů svého návrhu, což později vedlo k tomu, že tyto ryze na funkci zaměřené návrhy se staly samotnou estetikou objektu/systému. Podle autorů Glitch nabízí takovému pojetí strojové estetiky protiváhu tím, že zavádí iracionální či spontánní prvky do jinak technicky dokonalého chodu systému. Autoři svou tezi v textu rozvíjejí, přesto dále staví na těchto zmíněných vlastnostech Glitche v kontextu návrhu softwarových systémů. Ačkoli Glitch považuji za zajímavý koncept v tom, že uživatelům odkrývá to, co mělo být skryto, a tak skutečně průměrnému uživateli poskytuje úvod do “epistemologie a ontologie stroje”, neboť v terminologii teoretiků Grusina a Boltera: immediované prvky jsou rázem hypermediované; v uvažování Goriunové a Shulgina vidím nekoherentnost, neboť pro mě autenticita znamená především přirozenost. Netuším, proč by zrovna ne-funkční, chybné, iracionální či člověku se podobající vlastnosti měly představovat “autentickou estetiku” softwarového systému. Naopak, antropomorfizaci strojů vidím jako to, čím jest, tedy pokládání, něčeho za to, co není, či poněkud obskurněji řečeno: za de-autentizaci. Nic to nemění na tom, že téma propojující UI, jeho čistě digitální estetiku a autenticitu je natolik zajímavé, že si zaslouží samostatnou esej.
Přes veškerou zjevnou dominanci vizuálna najdeme Glitch i v hudbě. Můj oblíbený příklad je proces vzniku čtyřdílného alba The Disintegration Loops od skladatele Williama Basinskiho. Krátce před 9/11 se Basinski rozhodl digitalizovat jeho staré audiokazety, na kterých byly nahrané hudební smyčky. Basinski nechal digitalizér několik hodin pracovat. Když se ale vrátil, zjistil, že pásky se zamotaly a během digitalizace z nich postupně odpadávala feritová vrstva, na které je samotné audio uložené. Vizionář Basinski ale proces nechal pokračovat. Výsledný záznam je několikahodinová ambientní smyčka, vyjadřující prostor, který je naplněn melancholií. Jakoby digitalizace zachytila nejen degradovaný analogový zvuk, ale i scénu, která se toho dne, 11. 9. 2001, stala, a na kterou Basinski dobře viděl ze svého apartmánu. Kolaps věží viděl a nahrál na video, ze kterého pak vytvořil jednotlivé fotografie, jež se ocitly na obalu cd. Dle mého zbytečně, vše podstatné z toho dne, zcela náhodně, ztělesňuje zglitchovaná audio stopa.
FULLER, Matthew (ed.). Software studies: a lexicon. Cambridge, Mass.: MIT, c2008. Leonardo (MIT). ISBN 978-0-262-06274-9.