Když mladá americká politička Alexandria Ocasio-Cortez v březnu 2019 představila pobídkový plán Green New Deal na odvrácení následků globálních klimatických změn, setkala se z mnoha stran, včetně z řad své Demokratické základny, se zdrcující kritikou. Její plán, který se jménem i svými ambicemi inspiroval Rooseveltovým New Dealem z doby Velkého hospodářské krize, chce do roku 2030 úplně eliminovat emise skleníkových plynů tím, že celá americká ekonomika přejde z fosilních paliv na alternativní zdroje a „všechny existující budovy budou upraveny tak, aby se staly energeticky úsporné“. Vedle toho požaduje zavedení veřejného zdravotnictví, dostupné bydlení, kvalitní vzdělávaní a garantovaná pracovních místa pro ty, kteří během procesu přijdou o práci.

Dalekosáhlost plánu reflektuje myšlenku, že planetární ekologické procesy jsou nevyhnutelně propojené s ekonomickými a sociálními otázkami. Implicitně se tento „Manhattan projekt pro energii“ zařadil mezi pokusy převést do praxe nespočet varovných vědeckých modelů i teoretických statí o Antropocénu, a to rovnou v nejvyšší patrech americké politiky.

Holistické brýle, přes které se Green New Deal dívá na potenciální řešení blížící se ekologické krize, jsou potřebné. Jak tvrdí přední podporovatelé plánu Ocasio-Cortezové, mezi které se řadí vlivný intelektuál a politický disident , již není cesty zpět. Je třeba okamžitě jednat a akceptovat, že klimatické změny zásadně ovlivní životy našich dětí a vnoučat. Report Mezivládního panelu pro změny klimatu publikovaný v roce 2018 zdůrazňuje, že je nutné do roku 2100 snížit růst globální průměrné teploty o 1,5 stupně Celsia. To vyžaduje, abychom do roku 2030 redukovali emise CO2 o celých 45 procent a do roku 2050 zcela přešli na energii z obnovitelných zdrojů. Takové radikální změny lze učinit pouze v celoplanetární koordinaci, kterou zaštítí jasná a jednotící vize. A tou vizí měl být Green New Deal, který sice vyvolal důležitou mezinárodní diskusi, nakonec ale v americkém senátu nezískal ani jeden hlas.

Na jedné straně je zřejmé, že Ocasio-Cortez a její podporovatelé přišli spíše s motivačním manifestem než s legislativním dokumentem, který čítal pouhých čtrnáct stran a nerozváděl podrobnosti, jak jednotlivé body implementovat. A že se nejednalo o triviální body. Plán de facto obsahoval nutnost uzákonit státní zdravotnictví, nepodmíněný příjem a revoluční technické intervence v energetickém sektoru. Ne náhodou se demokratům doposud nepodařilo prosadit samostatně ani jeden z těchto bodů. Green New Deal se tak snaží prosadit nejradikálnější změny v historii Spojených států bez toho, aniž by si však mezi lidmi zajistil podporu základního předpokladu: že klimatické změny existují a jejich hlavním hnacím motorem je lidská aktivita.

Klimatické změny se hravě vyrovnají dalším nebezpečím, kterým lidstvo čelí: destruktivní síle jaderných zbraní nebo negativním dopadům umělé inteligence na pracovní trh a demokracii, a v momentu singularity také potenciálně na celé lidstvo. Přestože v otázkách jaderných zbraní a umělé inteligence existuje mnoho sporů, vědeckých proměnných a možných řešení, na rozdíl od klimatických změn nikdo u nich nezpochybňuje, že jsou nebezpečné a mohou způsobit katastrofu globálních rozměrů. Jak si tedy můžeme vysvětlit, že stále velká část populace odmítá fakt, který je podporován drtivou většinou vědecké komunity a je systematicky potvrzován Mezivládním panelem pro změny klimatu při OSN? Nepochybně hrají politika a ideologické zájmy důležitou roli, přesto se chci v tom textu zaměřit na méně komentovaný úhel pohledu, který je blízkou doménou umělců, designérů a také moderních technologů. Tento úhel pohledu se týká formy reprezentace globálních, masivně distribuovaných komplexních systémů, mezi které můžeme řadit právě klimatické změny.

Pokud mluvíme o jaderných zbraních, všichni si vybavíme konkrétní obraz (bombu, atomový hřib) nebo událost (Hirošimu nebo Nagasaki). Díky science fiction literatuře a filmu a v poslední době i povedeným seriálům Chernobyl z produkce HBO a Black Mirror si většina lidí dokáže představit konkrétní objekty nebo události, které se staly nebo mohou stát, pokud se nám moderní technologie vymkne z rukou. Objekty a události slouží přirozeně pro lidskou mysl jako uchopitelné zástupné ikony na pracovní ploše naší mysli, které zjednodušeně reprezentují komplexní technické fenomény a zároveň svou estetikou pomáhají vysvětlit, jak ničivá síla zmíněných hrozeb funguje.

U klimatických změn bychom jednu ucelenou ikonu hledali těžko. A to proto, že klimatické změny nejsou objektem ani událostí, ale dynamickým systémem, který není lokalizovatelný na jednom místě, ale je distribuovaný po celé planetě. Jeho komplexita a zpětnovazební mechanismy vedou často k paradoxním výsledkům, kdy oteplování působí ochlazení, sucho a silné deště zároveň. Nelokálnost klimatických změn pak dělá pro běžného člověka takřka nemožné chápat celou škálu globálních změn: možná si vybaví tání ledovců, ale už méně problémy se zavlažováním v indickém zemědělství, nedostatek pitné vody na Africkém kontinentu, který zhoršuje migrační vlny do Evropy, nebo při každém 1 stupni oteplení v určitých amerických státech snížení HDP o 1,2 až 20 %.

Problém formy reprezentace klimatických změn spočívá v tom, že klimatické změny jsou podobě jako kapitalistická ekonomika ne-objektem, který není fenomenologicky přístupný přímému vnímání. Zároveň jsou klimatické změny nelineárním systémem, který produkuje mnoho zpětnovazebních mechanismů a nově vzniklé, nepředvídatelné vlastnosti, které si bez sofistikovaných vědeckých modelů jednoduše nedokážeme v hlavě představit. Pokud si něco nedokážeme představit, vede to k neporozumění. To pak otevírá na trhu idejí prostor ke tvorbě zjednodušujících a ideologicky uspokojivých vysvětlení, kterým říkáme konspirační teorie.

Na vině ale nejsou pouze běžní lidé. Odborníkům i aktivistům chybí vědecká i politická imaginace, která by představila tak komplexní problém jiným způsobem než slovy a texty. Přirozený jazyk je statisíce let staré médium, které má striktně lineární a nízkou datovou „propustnost“, a proto je nejméně vhodným nástrojem pro vysvětlování komplexních, nelineárních distribuovaných systémů. Analogicky se jedná o případ, kdy bychom se chtěli v kině dívat na film ve vysokém rozlišení tak, že nám někdo bude popisovat slovy, co se na filmovém plátně děje. Přesně tak se ale k většině lidí informace o klimatických změnách dostávají: ve slovech.

Jaká je alternativa? Pomoct může známý lidový aforismus, že obraz řekne více než tisíc slov. Poukazuje totiž na fakt, že lidská mysl rozumí realitě více a často lépe, než dokáže vyjádřit pouhými slovy. Když z dálky na rušné ulici vidíme známý obličej, poznali jsme ho, ale nedokážeme říct jak. Podobně řemeslní mistři nebo učitelé hudby předávají začátečníkům znalosti slovem, ale když se blíží k vysvětlení mimořádných výkonů, nezbývá jim v repertoáru nic jiného, než správný postup přímo ukázat a požadovat po žákovi, aby daný postup co nejlépe napodobil. Bruno Latour v textu o Poznání a a vizualizaci poukazuje na rétorickou sílu obrazů i fakt, že obory inženýrství, botaniky, architektury, matematiky a dalších potřebují pro plný popis svých témat vizuální médium, které přesahuje pouhé texty.

Obrazy, které mám v tomto textu na mysli, nejsou kdejaké. Nejsou to statické obrazy, které napodobují něco, co existuje. Naopak jsou to dynamické a interaktivní obrazy, které konstruují něco, co doposud neexistovalo. Nový pohled na realitu. A musí být nástrojem, který vede k lepšímu porozumění.

Kognitivní věda a psychologie často pracují s pojmem „mentální model“, jakožto subjektivně konstruovaným mentálním obrazem určitého výseku světa, který nás informuje o tom, jaké následující akce a typy chování jsou pro nás relevantní a racionální. Polická estetika britského politologa Nicka Srniceka, který čerpal z Fredrica Jamesona, pak užívá koncept „kognitivního mapování“. Oproti „mentálnímu modelu“ poukazuje kognitivní mapování nejen na finální výsledek (model), ale na samotný proces aktivní konstrukce uchopování světa ze strany subjektu. Kognitivnímu mapování se oddáváme všichni, když se ocitneme v novém městě nebo když používáme novou technologii: zjišťujeme, kde jsme a co můžeme dělat. Jak urbanismus, ze kterého koncept kognitivního mapování původně pochází, tak designéři uživatelských rozhraní musí navrhovat svá řešení tak, aby kognitivní mapování svým uživatelům co nejvíce zjednodušili. K tomu si dopomáhají různými funkčními a estetickými postupy, znaky a symboly, které definují vhodné a přípustné akce člověka-uživatele. Pokud se tím řídíme a designéři odvedli dobrou práci, věci pro nás fungují, máme nad nimi kontrolu a máme pocit, že nám pomáhají s porozuměním.

Historie je plná příkladů, kdy nové technologie a média zprostředkovávaly cesty k novému porozumění světa. Historie technologie se mi zdá do velké míry jako historie nových forem reprezentace světa, které přinesly do kolektivního vědomí nové formy myšlení.

Například kanadský teoretik Marshall McLuhan se snažil o systematickou studii kognitivních změn vyvolaných mediálními technologiemi. McLuhan poukazoval na to, jak zavedení fonetické abecedy v antickém Řecku vyvolalo zásadní změny v orální kultuře a od mýtického narativního stylu myšlení se společnost začala přesouvat k lineárnímu a sekvenčnímu uvažování. Psaní umožnilo externalizaci a explicitní vyjádření myšlenkových pochodů. Díky stálosti psaní se myšlenky staly objektem teoretické reflexe, která vyústila ve vývoji logiky a později vzniku západní vědy. Arabské číslice a pokročilé matematické notace se staly uživatelským rozhraním do univerza matematiky a umožnily myšlenkové operace, které s římskými číslicemi jednoduše nebyly možné.

Když se skotský inženýr a ekonom William Playfair na konci 18. století rozhodl místo klasického tabulkového znázornění dat použít graf s časovou osou, vytvořil první infografiku a změnil naše intuice o tom, jak přemýšlíme o vztahu vývoje dat za časové období. Zatímco data použitá Playfairem byla veřejně dostupná, teprve jejich vizualizace v čase vedle reálně k novému poznání.

V neposlední řadě grafické uživatelské rozhraní vedlo k masivnímu rozšíření počítačů mezi netechnické uživatele. A to tím, že zakrylo veškerou komplexitu hardwaru a místo přepojování kabelů nebo psaní kódu do příkazové řádky počítače nabídlo metaforu pracovního stolu, klikání a přetahování ikon, tedy aktivity, které využívají naše přirozené intuice o fungování světa a práce s fyzickými objekty.

Úspěch statistických grafů a grafického uživatelského rozhraní se zakládá na principech, které obhajuje geniální inženýr a designér Bret Victor: chceme-li porozumět komplexním systémům, nejhorší, co můžeme udělat, je o nich mluvit. Místo toho bychom měli systémy modelovat nebo si s nimi „hrát“ ve smyslu přímé manipulace objektů a prostoru kolem nás.

Ne náhodou stejnou myšlenku zastávali během počátků počítačové éry první průkopníci Vannevar Bush, J. R. Lickider nebo Douglas Engelbart. Zmínění autoři se obávali, že modernizace společnosti přinese informační zahlcení, které paralyzuje biologické limity našich rozhodovacích schopností. Komplexita světa podle nich měla být znovu uchopitelná, pokud vytvoříme nové formy reprezentace informací a stále užší symbiotický vztah člověka a stroje povede k rozšíření lidského intelektu. Všichni tři si tuto budoucí roli počítačů a technologie obecně představovali především jako revoluci v informační vizualizaci a tvorbě revolučních uživatelských rozhraní.

Vrátíme-li se k problematice klimatických změn, těžko najdeme lepší způsob získávání dat než ten, který nám nabízí metody a postupy současné moderní vědy. Pokud nám ale historie technologie jakožto forem reprezentací a kognitivních nástrojů něco říká, mít samotná data automaticky nevede k poznání. Data je třeba reprezentovat, interpretovat a zasadit do širšího kontextu.

A zde se právě otevírá prostor pro mnohem intenzivnější intervence umění a spekulativního designu. Tyto obory jsou výjimečně vybavené k tomu, aby hrubá data transformovaly do nových forem vizuálních, ale též zvukových nebo taktilních reprezentací. Nové projekty by měly lépe reprezentovat globální symptomy klimatických změn tak, jak se dotýkají lidí v jejich bezprostředním kontextu: mohly by vysvětlit, co má společného zdražení cen určitých potravin v místním obchodu a záplavy nebo drsná sucha tisíce kilometrů daleko.

Nebo naopak je potřeba projektů, které by pravidelně vytěžováním osobních dat ve stylu Kvantifikovaného Já (Quantified Self) a sociálních dat ze sociálního síti reprezentovaly, jak lokální činnosti lidí mají dopad v globálním měřítku. Sám si vzpomínám, jak mé mínění o udržitelné konzumaci ovlivnila infografika mapující, jak nákupem živočišných produktů přispívám ke spotřebě stovek až tisíce litrů vody potřebných na chov jednoho kusu dobytka.

Na cestě se lepší reprezentací komplexních systémů se mi také zdají být obory interakce člověka a stroje a informačního design přirozenými partnery.

Tak například propojení interakce člověka a stroje společně s kybernetikou přineslo jeden z vůbec nejodvážnějších projektů: mezi lety 1970 až 1973 za socialistické vlády chilského prezidenta Salvadora Allendeho projekt Cybersyn. Allendovým plánem bylo znárodnit ekonomiku a produkovat cenově dostupné zboží pro celou společnost. Po roce se Allendův ředitel státní agentury CORFO Fernando Flores rozhodl povolat Stafforda Beera, předního britskému kybernetika, aby Chile pomohl vytvořit moderní, na kybernetice založenou alternativu ke klasickému centralizovanému plánování. Beer navrhl propojit továrny a další místa zapojených do ekonomické produkce pomocí dálnopisných strojů Telex a počítače IBM. Vytvořili tím první „socialistický internet“. Přes něj tekla data o produkci, pracujících apod. do softwaru, který data statisticky analyzoval a modeloval budoucí predikce a doporučení. Ty byly nakonec zobrazovány ve futuristicky navrženém operačním středisku připomínající sci-fi můstek paluby Star Trek. Zde získaná data o stavu ekonomiky se v reálném čase pravidelně zobrazovala. Uživatelské rozhraní poskytovalo operátorům vizuální zpětnou vazbu o ekonomických komplexitách ke Cybersynu připojených částí státu. Na doporučení počítače pak měli operátoři-manažeři aktivovat ekonomické intervence.

Po násilném politickém převratu neměla pro tento socialistický experiment nová pravicová vláda pochopení. To sice způsobilo formální konec Cybersynu, ale projekt jako takový měl i tak mnoho problémů: od nepromyšlenému delegování rozhodovacích pravomocí na lokální úrovni až po nedostačující rychlost sítě a výpočetního výkonu. Myšlenky radikálního Cybersynu, jak se poprat s komplexitou světa, ale najdeme dnes všude kolem nás.

Mediální teoretička Shannon Mattern ve své historii zobrazování komplexních dat vedle klasických vícemonitorových terminálů používaných profesionály ve finanční sféře zmiňuje i projekty využívající kybernetických principů a datové analýzy v nejvyšší politice a plánování měst. Zmiňuje například iPad aplikaci „No. 10 Dashboard“, kterou si nechal na míru vytvořit bývalý premiér David Cameron. Tato aplikace poskytovala přístup k datům o finančním sektoru, bydlení, zaměstnanosti nebo aktuálním veřejném mínění. Podle novin Guardian se David Cameron nechal slyšet, že může řídit vládu vzdáleně pomocí svého chytrého telefonu.

Mattern dále popisuje, že mnoho měst začalo využívat formu digitální „nástěnky“ pro vizualizaci důležitých urbánních dat. V roce 1999 starosta amerického Baltimoru, Martin O’Malley pod tlakem vzrůstající kriminality a vysokých daní zavedl aplikaci CitiStat pro interní kvantitativní monitorování politické zodpovědnosti. V roce 2003 část aplikace a statistických dat byla zpřístupněna přes web veřejnosti. Další americká města a státy přinesly vlastní verzi nástěnky pro sledování urbánních dat. V evropském prostředí pak Vídeň, Boloňa a další města iniciovaly projekt „urbanAPI“, jehož cílem je poskytnou standardizovaný software pro analýzu, vizuální reprezentaci a také řízení urbánního prostředí a socio-ekonomických aktivit napříč městy.

Tyto urbánní nástěnky a městská rozhraní neplní nic menšího, než že rozšiřují naše přirozené kognitivní a perceptuální schopnosti, které přibližují město jako jeden celistvý, propojený organismus.

Mnoho lidí ve svých chytrých telefonech má již podobné aplikace nainstalované. Chci si ale představit, že se stejnou pečlivostí a vášní nosíme v našich kapsách na každém kroku přehledné informace o stavu naší planety. Chci si přestavit okamžik, kdy nejen vybraná města západního světa, ale všechna města budou otevřenou chytrou digitální a programovatelnou platformou, která vedle turistických informací poskytnou všem stejně přehledné informace o zdrojích a příčinách svých uhlíkových stop, plýtvání potravinami, spotřeby vody, chovu zvířat apod.

Proč zůstávat u mobilních aplikací? Aplikace virtuální a rozšířené reality může rétorickou sílu vizuální reprezentace dále pozvednout. Vedle sledování dvourozměrných obrazovek by tyto technologie mohly komplexitu klimatických změn přenést do nám dobře známého každodenního prostředí. Představme si AR/VR aplikaci, kterou si člověk spustí někde na břehu v Amsterdamu a v rozšířené realitě si zobrazí, jak budou ulice Amsterdamu vypadat za 50 nebo 100 let, až stoupnou hladiny oceánu. Ba co více, parametrické nastavení aplikace může ukázat podle množství emisí CO2 hned několik možných budoucích scénářů.

Pokud v rámci zvýšení energetické efektivity města bude žádoucí provést radikálnější urbanistické změny, je vždycky jednodušší takové změny prototypovat v hyper realistické virtuální realitě než v našem „těžkopádném“ fyzickém světě.

V takových případech neuchopitelná data a vědecké poznatky získávají hmatatelnou fyzickou podobu – tělo –, se kterým je možné interagovat a navázat intimní vztah, který ukazuje konkrétní odpovědi na abstraktní otázky a dokáže vyvolat emoce.

*

Politická estetika klimatických změn vyžaduje po umělcích a designérech utopická, ale zároveň pragmaticky orientovaná řešení. Inovativní postupy v reprezentaci dat musí překonat, co je doposud považováno za status quo v komunikaci klimatických změn. Stále ale musí mít na paměti, že cílem není l’art pour l’art, ale snaha rozšířit kapacitu lidí vidět dynamický, komplexní celoplanetární systém, ten podivný ne-objekt, kterému říkáme klimatické změny.

Vzhledem ke kontroverzím kolem klimatických změn se mohou obavy prvních průkopníků osobních počítačů, že se nedokážeme vyrovnat záplavě dat, zdát částečně naplněné. Produkujeme více dat, než dokážeme zpracovat. Samotná lidská racionalita na Velká data nestačí, a tak se uchylujeme ke konspiračním teoriím.

Vize prvních počítačových průkopníků byla ale veskrze technooptimistická. Přibližující se symbióza člověka a technologie nebyla v jejich očích dystopie, která by nás okradla o poslední špetku toho, co je lidské. Naopak. Odmítali pomyslnou autenticitu neposkvrněné lidské přirozenosti jako falešná, neboť již od pozdního paleolitu jsme organismem, který pro své přežití navázal intimní vztah s technologií. Jsme tak zcela přirozenými kyborgy.

Potřebujeme ale nové formy reprezentace dat a komplexity světa, které nám pomohou dělat správná rozhodnutí v antropocentrické době, kdy člověk, technologie, klima a příroda jsou provázanější než kdykoli předtím.

Na počátku 20. století se nejlepší umělkyně, umělci, designérky a designéři angažovali politicky ve tvorbě vizuální propagandy. Od druhé půlky dvacátého století vidíme, že se talent těchto oborů masivně začal užívat v nově vzniklém komerčním sektoru public relations. V našem 21. stoletím se umění a design, předně jejich unikátní talent vytvářet nové vnímatelné celky tvořené z komplexity nesourodých elementů, musí přenést do informačního designu a interakce člověka se strojem. Do kreativní tvorby různých forem urbánních nástěnek a technologických rozhraní, které rozšíří náš intelekt a umožní nám se poprat s informačním zahlcení a rozhodovací paralýzou. Pro co jiného by měly umění a design rozšiřovat náš intelekt než pro vypořádání se s největší hrozbou 21. století, která ohrožuje naše děti a vnoučata?

Článek jsem napsal pro časopis Živel, jehož nové číslo 40 vyjde v březnu 2020.