Donald Trump — Informační politika současné administrace USA

Jestliže dnes již bývalý prezident Barack Obama získal svůj post nejvlivnějšího muže planety díky bezprecedentnímu využití sociálních médií a guerrilla marketingu své osobnosti, Donald Trump během voleb i dnes zůstává v nových i starých médiích centrem kontroverze a nejednoho politicky nekorektního faux pas. Zatímco Obama byl za svůj akt v roce 2008 odměněn americkou asociací Association of National Advertisers jako marketér roku^[1], Trump musel nejednou v médiích vysvětlovat skutečný význam některých svých Twitter příspěvků. Ať už jsou na povrchu tyto politické kampaně protiklady, mají minimálně dvě věci společné: nejen, že pochopily význam nových médií, ale zároveň v obou případech pomohly kandidátům volby vyhrát.

Obamův mediální tým nicméně využíval nová média ze strategicky jiného důvodu. Obama od začátku měl velmi slibný a uvěřitelný příběh, který jen stačilo zviditelnit a vhodně prodat. Jako (poloviční) afroameričan dosáhl na většinu možných met amerického života, označovaných sourhně jako „americký sen“, čímž reprezentoval stanovisko či spíše naději mnoha lidí, že Amerika se již postupně dostala do post-rasové fáze, kde skutečně i lidé z minoritních komunit mohou dosáhnout svých cílů, jen pokud ze sebe vydají maximum (vidíme zde odvolávání se na neumírající čistokrevně americký a protestanský étos tvrdé práce). Jestli slogan „Hope“ k něčemu odkazoval, byla to naděje jednou provždy ukázat, že se Státy úspěšně vyléčily z historie oprese a rasismu. Krátce po svém zvolení Obama vyhrál Nobelovu cenu míru^[2], která vyzdvihovala jeho snahu volit dialog a spolupráci namísto vojenského zásahu, čímž se znatelně lišil od svého předchůdce. Přesto tato udělená Nobelova cena bude patřit k těm nejkontroverznějším, neboť právě za Obamy se začalo hlasitěji mluvit o jiném informačně-technologickém prostředku vládnutí, tedy o bezpilotních letounech, neboli dronech, které v rámci „Obamovy dronové kampaně“^[3], jak dnes již víme, zabily nejen stovky civilistů^[4][5][6], ale někteří vlivní komentátoři politického dění, jako např. prof. Noam Chomsky, opakovaně deklarovali, že Obamova dronová kampaň je „nejrozsáhlejší globální teroristickou kampaní, kterou svět viděl“.^[7] Nová i stará média za Obamova vládnutí také přinesla radikální zhoršení rasových vztahů, neboť umožnila pomocí video záznamů na smartphonech až příliš rychlé zhodnocení situace bez toho, aniž by se počkalo na oficiální a racionálnější verdikt soudu. Statistiky společnosti Gallup uvádí, že v období Obamova vládnutí se počet lidí, kteří „se velmi obávají [špatných] rasových vztahů“, přibližně zdvojnásobil^[8]. V neposlední řadě skvrnu na Nobelovce Obamovi přinesl skandál při odhalení odposlouchávání amerických občanů i světových lídrů, na které upozornila kauza Snowden.

I výše nastíněná výchozí situace, do které Donald Trump přicházel jako kandidát na prezidenta, je důvodem, proč Trumpova volební kampaň a potenciální využití sociálních médií byla ve výsledku více „disruptivní“ než by se mohlo zdát. Jistě, Trump nepotřeboval nová média k tomu, aby ukázal americkému voliči, kdo že je, protože se již desítky let těší masové popularitě srovnatelné s pop hvězdami. Trump využil Twitter a Facebook jinak. Využil je paradoxně tak, jak jsme si je vždy přestavovali: jako alternativní kanály, rezistentní vůči cenzuře, které upevňují demokracii, svobodu slova a umožňují šířit i nepopulární názory. A šířit nepopulární názory, to Trump rozhodně dělal. Z tohoto pohledu by se mohlo zdát, že Trump je ukázkou funkční demokracie: vyhrál, přestože jej oficiálně nepodpořily žádná velká tisková média, zatímco protikandidátku Clintonovou de facto všechny^[9]. Tím, že Trump obešel všechna velká „legacy“ média a přesto vyhrál volby, by pro všechny teoretiky měl být fenomenální výsledek vhodný podrobnější analýze, zvláště když veškeré standardní výzkumy a predikce také selhaly, neboť ještě těsně před volebním večerem nedávaly Trumpovi skoro žádnou šanci; až na Natana Silvera a jeho FiveThirtyEight web, kteří jako jediní dávali Trumpovi šanci pohybující se okolo 29 %, kdežto např. New York Times mezi 1—15 %^[10].

Kromě svého Twitter účtu měl Trump na poli nových médií ještě jednu zbraň, respektive hned několik zbraní: youtubery a ryze online zpravodajské servery. Přibližně od léta 2016 jsem začal podrobněji zkoumat, jací lidé a jaký online obsah motivuje potenciální voliče k volbě Donalda Trumpa. Skupina lidí, kteří se kolem Trumpa semknuli, si začala říkat alternativní pravice, zkráceně alt-right. Jsou to lidé, kteří v Trumpovi viděli a mnozí stále vidí symbol člověka, které se dokáže postavit globalistickým tendencím, které upozaďují Stát jako sjednocující jednotku, a naopak preferují méně či více radikální prvky nacionalismu. Jakkoli tuto vizi a víru v Donalda Trumpa hodnotíme, tato agenda byla centrem Trumpovi podpory, minimálně v online kruzích. Mezi nejvlivnější online média argumentující pro Trumpa bych zařadil následující weby a youtube osobnosti: Breitbart News, Infowars, Richard Spencer, Milo Yiannopoulos, Stefan Molyneux a mnoho dalších.

Nejen, že tyto online kanály se co do počtu sledujících vyrovnají tištěným médiím, v jejich prospěch často také hrála nízká sebekázeň a nepřesnost tištěných médií, která se během voleb i po nich nejednou ukázala, když například v CNN během volebních kampaní ignorovali proslov Bernie Sanderse k tisícům fanouškům a místo toho v ten samý okamžik vysílali prázdné pódium kampaně Donalda Trumpa, kde se zatím stále čekalo na jeho příchod^[11]; když vlivné New York Times editovaly (bez explicitní poznámky editora, jak je to standardně v oboru zvykem) již vydaný článek, tak aby zněl negativněji^[12][13]; nebo když Washington Post vydal články o údajném ruském hackování elektrických stanic ve státě Vermont^[14], což by byl mezinárodní skandál, možná hraničící s válečným činem, kdyby to vše ale byla pravda, a ne lež.

Počet a nezodpovědnost skandálů tradičních velikánů tištěného zpravodajství byly velké. I kvůli negativnímu biasu^[15] si lidé pamatují ať už škobrtnutí, či rovnou cílené lži mnohem více než kvalitní a objektivní zpravodajství. V informačním věku mají informace kvantitativně vyšší moc než kdy dříve. To s sebou přináší i problémy: informační zahlcení. Více a více lidé outsourcují přemýšlení nad událostmi ke svým vybraným mediálním kanálům, jež logicky slouží jako filtr a „médium“ v pravém slova smyslu k „reálnému světu“.

Pokud tyto filtry ztratí důvěru, lidé se mohou buď obrátit jinam — k alternativám, které jsou nativními online médii, nebo využívat čím dál více populární volby tzv. fact-checkerů, které konceptuálně představují jakási „meta-média“, neboť informují o tom, jako ostatní média informují.

Nedůvěra médiím a boj s tzv. fake news jsou bodem, kde se v administraci prezidenta Trumpa potkává politika a informace. Příznivci Trumpa jsou minimálně stejně skeptičtí vůči tradičním médiím jako on sám. Díky silnému politickému mandátu, který Trump a Republikáni nyní mají v obou komorách, a tomu, že republikánští voliči vyjadřují silnou nevoli vůči médií^[16], si Trump může dovolit při návrhu státního rozpočtu kompletně ukončit financování veřejných rozhlasových služeb jako Public broadcasting National Public Radio (NPR) nebo Public Broadcasting Service (PBS)^[17]

Jeden úhel pohledu by takový krok označil za útok na informační svobodu, druhý, řekněme tržně orientovaný by naopak argumentoval, že po skandálních nepřesnostech a rozšíření fake news by Stát neměl řídit veřejné instituce a neměl by daňové poplatníky nutit za určitá média platit, a místo toho jim dát možnost volby. Spíše než autoritářský krok se jedná o rozpor v politicko-ekonomické ideologii. Libertariánský či konzervativní proud Trumpovy administrace tak ve skutečnosti nedělá nic jiného než implementuje svůj program, který vyhrál volby. V kontextu České republiky by takový krok byl skandální, avšak nezapomínejme, že kontext hraje roli a americký pohled na relativně malý Stát a konzervativní ekonomické programy je zcela někde jinde: historicky pár století, společensky a kulturně několik tisíc kilometrů.

Jako relativně nezávislý pozorovatel vidím ve zrušení veřejných mediálních institucí určitou návaznost na globálnější změny v tom, jak lidé konzumují informace. Můžeme očekávat, že klasická „stará“ média budou s námi věčně? Pokud se ukazuje, že je lidé využívají méně a méně, neměly by se co nejdříve transformovat tak, aby reagovali na to, co lidé chtějí, a to nemyslím teď z hlediska obsahu, ale formy, mediality samotné? Zruší-li se Státem posvěcené instituce, pro některé zde vznikne až příliš velká volnost trhu, příliš velký výběr, kde nebude možné rozeznat objektivní fakta od lží. Jakmile onen maják, ke kterému všichni vzhlíží, aby jim pomohl rozeznat pravdu od nepravdu, zanikne, vznikne poptávka po jeho náhradě. Informační zalhcení je enormní a lidé potřebují outsourcovat analýzu informací na někoho jiného.

Právě zde vidím zajímavý potenciál budoucího směřování informační svobody v USA: webové projekty věnující se fact-checkingu se nejen rozmnoží, ale zlepší svou kvalitu, jelikož právě kvalita zdrojů, analýzy a vysvětlení, včetně zjevné politické nezávislosti, budou hlavní ekonomická aktiva těchto projektů, která se mohou blížit standardnímu akademickému procesu recenzování. Stačí vhodná platforma. Pokud navíc bude otevřená, podobající se otevřenému akademickému recenzování, může prvotní destruktivní krok vést k něčemu novému, co mimo jiné zarputilí odpůrci Trumpovy administrace, tak či onak ve vztahu k informacím požadují: Open Access, přesnost, transparentnost a svobodu.

Takové myšlení je na jednu stranu spekulativní, na druhou se ale snaží přesáhnout tradiční smýšlení, které reaguje na politické kroky pouze skrze to, co reflektuje a naplňuje můj momentální politický program a ideologii. Pokud bude rozpočen schválen a veřejné mediální instituce na základě toho postupně rozpuštěny, odpůrci Trumpovy administrace by mimo tradiční protestní pochody, které se bohužel v posledních dnech neobejdou bez násilí, měli tuto situaci chápat jako příležitost, jak využít nových médií k re-designování masové distribuce a příjmu informací specificky navržené pro 21. století. Pokud se nepletu, byla to vždy levice, která myslela futuristicky a utopisticky. A Trumpova éra dává těmto dvěma módům myšlení dostatek stimulace a materiálu.  

---