Není tomu tak, že s demokracií naopak lidé ztrácejí své svobody, protože takovéto společenské uspořádání, aby naplnilo své teoretické cíle, ukládá na člověka nutnost se rozhodnout? V totalitárních režimech tato nutnost neexistuje, ba je dokonce výsostně škodlivá a na její léčbu je poddávána státním aparátem vybroušená propaganda, fyzické represe a další podobně chutná strava. Nějakou podobnou rétorikou bychom hodnotili totalitární systémy 20. století, pro které byla snad i přesná, jelikož se odkazovala na tradiční prvky násilí, které byly hmatatelné: vojenská síla, kapitalista, náboženský fanatismus aj. Okolo roku 1980 ale začíná růst něco, co všechny tyto zvěrstva předčí, je to nový typ moci, a tedy násilí. V kombinaci s rozšiřujícící se propastí mezi těmi materiálně chudými a materiálně bohatými toto nové násilí zveličuje problém, na který zatím pravice a levice byla zcela nevyhnutelně krátká: exponenciálně se projevují základní diference v nadání myslet. A tím proklamovaným násilím je samozřejmě globální síť Internet a vzrůstající informační komplexita našich životů.

Vrátíme-li se ke „osvobozenému“ hlasu jednotlivce, vidíme, že totalitární politický systém byl vyměněn za totalitární elektronický systém informací. Kde v jednom byl aspoň otrokem, v druhém se při nedostatečné participaci stává ne-člověkem zanikajícím v síti relací a vzorců, které nikdy nebude s to pochopit. Ale to není sám.

Žádný lidský mozek nebyl přírodou stvořen k tomu, aby analyzoval terabajty digitálních informací za vteřinu. I z tohoto důvodu byla logickým krokem automatizace nejen fyzické práce, ale i rozumových činností. Sofistikované algoritmy založené na matematicko-statistickém podkladě nyní za nás vyhledávají v krajině digitálního Universa vztahy, jež poskytují nový náhled na tu naši ošumělou realitu fyzickou. Můžeme dokonce říci, že počítač se již dávno stal kreativním, neboť jeho vhled do problémů je natolik vzdálen tomu, co dokáže člověk zpracovat, že každá jeho informace, kterou zobrazí v úhledné formě na monitoru, bude nová, hodnotná a netriviální.

Máme v demokracii svobodu se rozhodnout? Jakže?

Ideály demokracie se v 21. století nahromadí jako hnisavá naplavenina na březích našich žálářů: jsme uvězněni v biologickém těle, jež nebylo připraveno na tlak uvádějící nás do bezvědomí. Nač hlasy, nač rozum, když rozhodnutí jsou outsourcována do počítačových farem, jež jsou predominantně vlastněna materiální aristokrací? Peníze jsou stále mocí, ale kde v minulosti kupovaly status, nyní pohání analýzu a syntézu „Velkých Dat“, které jsou samy o sobě finanční aktiva. Vykořisťování nabírá nových úrovní. Marx měl pravdu v tom, že tu jsou dvě skupiny v binární opozici: já říkám jsou to ti, kteří mají hodnotné informace, a ti, kteří stále věří, že ušmudlaný papírek vyjadřuje jejich hlas, nedejbože rozhodnutí. Vždyť ani nevědí to, co neví, natož aby si byli vědomi toho, co nevědí.

Pokud ještě nevznikla, tak jsme v procesu, kdy se objevuje nová kognitivní aristokracie. Díky Internetu nebude potřebovat Státu a ve výsledku nebude potřebovat voličstvo, neboť jak to bylo vždy u aristokracie zvykem, ta není volena. Naopak uvidíme, že lidé hlavou narazí na pravdu, že demokracie v tomto krásném novém světě není možná, stejně jako rozhodnutí jednotlivců. Lid bude škemrat, aby byl na vrchol pyramidy dosazen panovník, který bude vládnout nejsilnější zbraní: schopností rozhodovat za druhé. A panovníkem vůbec nemusí být nějaký konkrétní člověk. Na veřejnosti se sporadicky objeví tiskoví mluvčí či marketingový ředitel, ano panovníkem bude nejspíše anonymní korporace, náš nový otec, který bude o nás vědět vše podstatné; vždyť my sami jsme mu poskytli to nejdůležitější, naše data. Přesně tak, budeme archetypem, položkou v databázi. Zpět v Edenu.