(následující text je needitovanou verzí článku, který vyjde v časopise CARL)
Většina z nás se po skončení ranních rituálů připojuje k síti miliónů dalších lidí, kteří cestují do své cílové destinace různými dopravními prostředky. Přes veškerou snahu dobře míněných osvětových kampaní a ekologického aktivismu jsou to stále automobily, které na dopravních tepnách měst patří mezi nejvíce všudypřítomné technologické výtvory člověka. Zatímco pro profesionální řidiče taxi služeb, kamionů nebo autobusů je řízení zdrojem obživy, běžní řidiči osobních automobilů mají více svobody zvolit si alternativní a k životnímu prostředí šetrnější možnosti přepravy. Přesto tak nečiní. Bylo by jednoduché je nařknout z nezájmu, lenosti nebo přílišné pohodlnosti. Je ale skutečně řízení automobilu pohodlnější než jet do práce metrem nebo tramvají? A neskrývá se za neutichajícím nutkáním řídit automobil něco mnohem zajímavějšího, co odkrývá podrobnosti o intimním vztahu člověka a technologie?
Podíváme-li se očima začátečníka „pod kapotu“ toho, jakým způsobem se řídí automobil, zjistíme, že to není aktivita, kterou by dobrovolně podstupoval člověk, který je líný a příliš pohodlný. Již před nasednutím musí řidič zkontrolovat vnější stav vozidla a přesvědčit se, že nevykazuje zjevné známky nějakého problému. Po nasednutí do vozidla a ponoření se do mixu vůní materiálů v interiéru zkontroluje řidič zrcátka a dnes si běžně doprostřed palubní desky vozidla připevní chytré zařízení s GPS funkcemi. Po nastartování motoru pomocí přesné koordinace nohou, rukou a očí řidič zaparkované auto uvede na vozovku bez toho, aniž by ohrozil sebe a další účastníky provozu. To je teprve začátek. Po celou cestu musí řidič sledovat přímo i periferně dění kolem vozidla a interpretovat význam a kontext znaků na dopravních značkách, které definují konvenční pravidla silničního provozu. Během zařazování rychlosti, sešlapávání plynu a brzdy vypočítává řidič v hlavě pohyb jednotlivých objektů na vozovce a předpovídá možné problémy, kterým se bude třeba vyhnout. To vše tak říkajíc za pochodu, kdy se mezitím baví se spolujezdcem nebo aspoň poslouchá nový díl svého oblíbeného podcastu. Nakonec všem autoškolou povinným není nutné zmiňovat, že jedna z nejtěžších věcí na řízení automobilu, parkování, vždy čeká jako hořkosladká tečka na konci jízdy.
Tato stručná genealogie toho, jak se dostat automobilem z bodu A do bodu B, poukazuje na dvě věci. Zaprvé řízení má daleko od pohodlnosti, neboť se jedná o fyzicky i mentálně náročnou činnost vyžadující neustálou pozornost a prostorovou inteligenci. Zadruhé se výše zmíněný popis vůbec nepodobá tomu, jak zkušený řidič prožívá svou jízdu autem.
Jedná se o popis, který má mnohem blíže tomu, jaký vztah k řízení a automobilu mají začínající řidiči a řidičky, kteří právě navštěvují autoškolu. Automobil se jim jeví jako rigidní hmota na čtyřech kolech, která je příliš komplikovaná, aby jí porozuměli. Všechna ta dopravní pravidla a značení, která jsou nedílnou součástí znalosti řízení, jsou samostatné věty, které si studenti autoškoly musí memorovat nazpaměť. Vše je oddělené a nesourodé. Začínající řidiči jsou schopni obsluhovat automobil pouze následováním explicitních pokynů, které zní jednoduše, ale ve skutečnosti jsou těžko proveditelné. Rozkol mezi teorií a praxí nemůže být větší. Automobil je pro začátečníka cizorodý objekt, který se vzpírá podrobení.
Tento negativní a strachem naplněný vztah k automobilu se však s přibývající zkušeností začne proměňovat. Naučené postupy je řidič najednou schopný v praxi aplikovat mnohem plynuleji. Méně a méně si všímá, jakou nohou šlape na plyn nebo kde přesně drží volat a více se soustředí na to, co se děje na ulicích. Je schopný se bez výčitek svědomí soustředit na slova spolujezdce, neboť ví, že řízení automobilu má pod kontrolou. Automobil jako takový přestává být překážkou a vytrácí se ze zorného pole řidiče. Místo pevného objektu se automobil mění na transparentní médium, které zprostředkovává řidiči vztah s vnějším světem. Jak by řekl Mark Weiser, teoretik konceptu všudypřítomné komputace, ty nejzásadnější technologické výtvory lidstva jsou ty, které se vytrácejí a unikají našemu aktivnímu vědomí, protože „se vplétají do tkaniva všedního života, dokud od něj nejsou k nerozeznání“.
Zkušený řidič, jakožto „uživatel automobilu“, se tak zásadně neliší od zkušeného hráče počítačových her nebo dlouhodobého uživatele chytrého zařízení typu iPhone. Volant, podobně jako myš a klávesnice nebo dotyková obrazovka slouží uživatelům technologie jako styčný bod, kde se potkává člověk a technologie. Ve slovníku počítačové vědy a designu nejen interaktivních technologií se tomuto speciálnímu místu tradičně říká interface. Úspěšnost designu interface poznáme tak, že nezaclání v činnostech, které jsou hlavními cíli uživatelů: řidič se chce dostat do práce, počítačový hráč chce zastřelit co nejvíce virtuálních nepřátel, a nakonec uživatel chytrého telefonu se nechce kochat krásně navrženým tlačítkem, ale chce si v aplikaci pouze objednat něco k jídlu. Jinak řečeno, dobře navržený interface ve většině případů, snad s výjimkou uměleckých a spekulativních počinů, by neměl na sebe upozorňovat a měl by co nejlépe zamaskovat technickou složitost, které se schovává „pod kapotou“ ať už počítače, chytrého telefonu nebo právě automobilu. Interface by měl jako každé dobré médium zprostředkovat nepřerušovaný proud určitého uživatelského zážitku, který se pro danou technologii očekává, a podporovat tak z psychologického výzkumu známý stav flow, ve kterém jsou lidé kompletně ponořeni do probíhající situace.
Přestože povahou interface je zakrývat sebe sama, neznamená to, že by byl interface zcela pasivní a nevinný. Interface transformuje prožívání reality určitým způsobem, protože na základě rozhodnutí designérů poskytuje vždy jen určitý výsek reality, a to prostřednictvím tzv. afordancí, neboli funkcí a možností, kterými technologie oznamuje, co s ní lze dělat. Uživatel tak například může s volantem otáčet nebo na něm mačkat tlačítka, která ovládají určité funkce automobilu. Během řízení je to především volant, ale i řadící páka, které jsou pomyslnými dveřmi do reality „za okny“ automobilu.
Čím intimnější vztah si častým použitím k technologii vybudujeme, tím pravděpodobněji se technologie stává i části nás samotných. Doslova extenzí našich kognitivních dovedností, kdy ovlivňuje naši mysl a paměť. Vzpomeňme si na známý výzkum londýnských taxikářů, u kterých se zjistilo, že ve srovnání s běžnou populací mají zvětšenou část mozku nazvanou hipokampus, která je zodpovědná za paměť. Zvětšený hipokampus a lepší prostorovou paměť podle výzkumu taxikáři měli jednoduše díky tomu, že k tomu být dobrým taxikářem v Londýně je třeba se vyznat v enormní změti ulic této anglické metropole. Méně sofistikovaný výzkum toho, jak řízení automobilu člověka ovlivňuje, si ale může vyzkoušet každý sám. Stačí si vzpomenout na to, kolikrát jsme byli u toho, kdy jinak mírný a ukázněný člověk se v roli řidiče automobilu proměnil k nepoznání a byl schopný na adresu druhého řidiče ze sebe dostat celou plejádu nadávek, třebaže na ulici by nikdy něco takového někomu do očí neřekl.
Automobil podobně jako ostatní technologie rozšiřuje naše biologické schopnosti a do určité míry mění i naši osobnost. To přispívá k tomu, že řízení automobilu transformuje naše vnímání reality.
V současné době v oboru kognitivní vědy existuje hned několik odborníků, kteří myšlenku technologie jako extenze člověka a jeho mysli neberou pouze jako metaforu, nýbrž jako popis skutečnosti. Výzkum s lidmi trpícími Alzheimerovou chorobou například ukazuje, jak je okolní prostředí, post-it papírky nebo i mobilní aplikace Evernote umělou náhražkou nefunkční paměti. Pro tyto pacienty je technologie tak zásadní pro každodenní fungování a tvoří neoddělitelnou součást jejich života, že úmyslné rozbití telefonu se může rovnat ublížení na zdraví. Andy Clark, filozof mysli a hlavní představitel teorie rozšíření mysli, tvrdí, že i za běžných podmínek bychom měli technologie chápat jako nedílnou součást našeho myšlení. Proto jsme my Clarka my všichni přirozenými kyborgy, tedy organismy, jejichž biologický vývoj byl od prapočátků ovlivněn technologií.
Z tohoto pohledu řidiči automobilů, kteří odmítají přesedlat na jiný dopravní prostředek, tak nemusí být konzervativci s nedostatkem zájmu o životní prostředí. Automobil pro ně není pouhým neutrálním prostředkem, jak se přemisťovat po městě, ale interfacem nebo médiem způsobu vnímání reality, životního stylu, ale také součástí jejich mysli. A kdo by si dobrovolně nechal amputovat takto důležitou část sebe sama?