Pokud si určitý počet lidí přečte a představí jednu pasáž z Bible, je možné jejich představy ohodnotit? Budem schopni říci, že jeden popis je lepší než druhý? Na základě čeho jednotlivým popisům přisoudíme Hodnotu?

Jednou z možností, jak podstoupit tuto aktivitu, je deklarovat, že nejlepší představa pasáže z Bible je taková, která je nejvíce věrná své předloze. Ihned ale narazíme na problém, jestliže popis vyžaduje představit si něco, pro co sám neposkytuje informace.

V pasáži Marek 14,17—25 se dočteme o tom, že Ježíš seděl a stoloval s dvanácti dalšími lidmi, ze kterých ho jeden zradí („Amen, pravím vám: Jeden z vás mě zradí, ten který se mnou jí.“). Dále z textu jednoduše usoudíme, že společné stravování, o kterém nemůžeme říci, zda se jedná o obědu či večeři, protože ze samotného textu se to nedočteme, se skládalo z pojídání chleba i pití vína, což byly pro přítomné osoby nejspíše symbolické akty. Nakonec se dočteme o tom, že postava jménem Ježíš se považuje za Syna člověka, který bude v blíže neurčené budoucnosti opět pít z plodu révy v Božím králoství.

Záměrně vyjmenovávám text pasáže takto kostrbatě a doslova, jelikož chci zdůraznit, že obsahuje velice málo kotevních bodů, ze kterých by si šlo představit ucelenou scénu v hlavě. Nic nám sice nebrání, aby naše mentální představa byla neúplná, útržkovitá, ale je nepravděpodobné, že bychom si představili Ježíše bez toho, aniž by byl zcela bez jakýchkoli vlastností.

Zcela věrná vizuální představa na základě textu je tak možná pouze tehdy, když popis obsahuje bezezbytkově veškeré informace. V extrémním případě by to znamenalo, že bychom po textu museli vyžadovat, aby scénu popsal na úrovni fyzikálních zákonů. Taková úroveň přesnosti by ale byla nepraktická (nikdo by toho nejspíše nebyl schopen přenést přesnost popisu na mentální obraz) a zároveň by tak či onak byla neúplná, protože současné fyzikální zákony nedokáží popsat celou fyzikální realitu (viz nekompatibilita kvantové fyziky a teorie relativity) a mnoho dalších jevů sice existujících v naší fyzikální realitě, ale těžko redukovatelných na nějaké fyzikální zákony. Skepsi vůči tomuto fyzikalismu vyjádřil i např. Nelson Goodman, který o redukování všeho na fyziku řekl, že takový požadavek je

„[…] mlhavý, neboť samotná fyzika je fragmentární, nestabilní a druh i konsekvence předpokládané redukce jsou vágní. (Jak byste redukovali Constablův světonázor či pohled na svět Jamese Joyce na fyziku?)“ (Goodman, 1996)

Hodláme-li si vůbec představovat danou scénu, musíme se zdát nároku na kompletní věrnost naší mentální vize, jelikož, jak jsme již zmínili, naše kognitivní vybavení neobsahuje prostředky, kterými bychom si člověka, chléb či jakýkoli rozprostraněný objekt vyobrazili v mysli bez výšky, šířky, barvy a jiných atributů.

Dobrali jsme se tedy poznání, že vyobrazená scéna z Bible každého z participujících na tomto úkolu bude nutně obsahovat něco, co z textu není patrné. Námi doplněné chybějící částečky puzzle ale nejsou zvolené zcela náhodně, potřebná vizuální vodítka si nevyhnutelně mozek doplní z vlastních zdrojů počínaje znalostmi, zážitky a konče strukturou biologického make-upu. Byli jsme požádáni, abychom vytvořili svět, jeho obsah bude vycházet z našeho subjektivního, biologicko-kulturního referenčního rámce.

Říká se, že snad pouze Bůh dokáže tvořit ex-nihilo. Vnímání i vytváření obrazů nás smrtelných lidí ale nikdy neprobíhá na zcela čistém pozadí, vždy jsme svázáni a ovlivněni tím, že patříme k určitému biologickému druhu, který žije v socio-kulturním kontextu a poznává tento kontextu na základě pravidel odvozených z fungování relevantních orgánů.

Po goodmanovsku bychom řekli, že

„Světatvorby, tvoření světů, tak jak je známe, vždy vycházejí ze světů, které jsou již po ruce; tvoření je vlastně přetvářením či znovuvytvářením“ (Goodman, 1996)

Otázka položená na začátku se tak jeví jako nevhodná: protože neexistuje žádný absolutní a neutrální rámec, podle kterého bychom vize objektivně porovnali, naskytá se možnost vize pojmout jako autonomní estetické vizuální objekty. U těch sice není možné vyžadovat objektivní pravdivostní hodnotu, ale zbývá nám neméně zajímavá práce prozkoumat, jakou vlastní inherentní logiku tyto vize-malby mají a z jakých referenčních rámců tuto logiku čerpají. Potom soudci našich obrazů nebudou vědeckými badateli, ale spíše uměleckými kritiky A ti dle Artura Danta pomocí vhodné interpretace mohou některé vize povznést na umělecká díla.

***

Má vize biblické pasáže Poslední večeře se odehrává v kamenném domě s dřevěnou střechou. Scénu večeře jsem viděl zcela odlišně od konvenčních zobrazeních, které si v tuto chvíli vybavím. Pro asymetrický stůl, ani vnitřek domu nenacházím žádnou jasnou referenci. U stolu ani v místnosti dokonce nenacházíme všech dvanáct apoštolů. Je možné, že jsem vstoupil do scény zrovna ve chvíli, kdy jen ti Ježíši nejbližší byli přítomni? Kde se ale projevuje jednoznačně konvence je Ježíšovo umístění do význačné pozice u stolu. Nejen, že jsem zde mohl být ovlivněn kulturními zobrazeními, ale také obecně pravidlem, že významná postava usedá na nejvýznamnější místo u stolu.

Zajímavostí je, že v prvních okamžicích jsem tušil, že nejsem jen nějakým pozorovatel poletujícím nad danou scénou, ale přímo jedním z apoštolů; cítil jsem se být mimo hlavní dění, což bylo naznačeno tím, že jsem seděl na kraji stolu, nejdále od Ježíše. Jako jediný jsem si také všiml, že do místnosti vstoupila stará žena. Nad symbolikou této postavy je dobré se pozastavit. Mohla znamenat něco z mého života? Jistě, nejdříve mě napadlo, že by žena mohla být symbolem mých rodinných poměrů. Dále mohla symbolizovat celý izraelský lid, předávající své dlouhodobé břímě nadcházejícímu spasiteli. Proč si té ženy ale nikdo z přítomných nevšímal?

Postava, kterou jsem ztělesňoval, několikrát vyjádřila pocit studu; nejdříve při pomyšlení na výdělek obchodníka, poté při násilnému chování vůči přítomnému neurčitému zvířeti, a nakonec ve chvíli, kdy se všechny tváře v místnosti otočily jejím směrem.

Žena, ani stud dle mého neodkazují na žádné kulturní motivy, nýbrž jsou zhmotněním mého emočního rozpoložení v době meditace.

Ačkoli v zadání bylo řečeno, že zrak mám zapojit až jako poslední ze smyslů, nepodařilo se mi toho docílit, jelikož ihned po začátku meditace jsem ve svém vědomí držel hrubý nárys celého domu. Potlačit vizuální obrazy bylo jednoznačně nejtěžší částí zadání.

 

Literatura:

GOODMAN, Nelson. 1996. Způsoby světatvorby. Bratislava: Archa. Filosofie do kapsy. ISBN 8071151203.