VE SKUTEČNOSTI UŽ SE SVĚTEM DÁVNO NEKOMUNIKUJEME

Na začátku roku 2021 jsem navázal po delší době spolupráci s Alešem Čermákem a zapojil se coby teoretický support do jeho projektu The Transversal Navigation, který probíhá ve spolupráci s galerií AMU (GAMU). V tomto roce jsem se připojil v projektu The Transversal Navigation (TTN) do týmu, který je dle Alešových slov „performativně-edukativní entit[ou] zabývající se posunem do jiného globálního stavu reality – to znamená, že vytváří jiné způsoby bytí ve stejném světě. Nezbytným důsledkem transverzální navigace je postupné, systematické a vědomé odcizování.“

Právě důraz na odlišné způsoby bytí a systematické odcizování mě motivovaly k tomu pro Aleše napsat text, v němž jsem užil své čtení textů Grahama Harmana, Arthura Danta, Marshalla McLuhana a české filozofky Alice Koubové pro spekulování nad tím, jestli umění není lepším médiem pro přibližování se k bytí druhých objektů (lidí, věcí) než nabízí filozofie. Přijde mi, jak se můžete případně dočíst, že filozofie svým zaměřením na analytický verbální popis nemůže nahradit zážitek/zkušenost interakce s druhými objekty. Zážitek/zkušenost nelze vyčerpat tím, že jej redukujeme do slov. Co můžeme dělat je pomocí umění se snažit najít takové strategie, které nás zachytí do mikrosvěta a prostorů navozující zkušenosti nikoli přímého, nikoli plného, přesto plnějšího vztahu k druhým objektům.

Aleše vztah k druhým objektům zajímá, především k druhým lidem s různými tělesnými a neuro diverzitami. Hlavní koncept celého TTN projektu je „transversalita”. Přes početné výklady daného slova chápu transversalitu jako bezbariérový (ve všech smyslech slova) proces překračování existujících hranic, smyslů a zažitých rutinních způsobů chování a to za účelem objevování nových a lepších vztahů společnosti, technologií, kultury vůči lidem s různými diverzitami těla a mysli. A to nikoli ze sentimentálního cítění, že lidé s těmito diverzitami „potřebují naši pomoc“. Jak jsem mohl pochopit Alešův přístup, nemá čas na nějaké bezmyšlenkovité sentimentální vztahy vůči druhým lidem. Pro Aleše je důležité použít nástroje a postupy, které performativní umění nabízí, abychom coby majorita společnosti měli v první řadě mělimožnost navázat otevřenější a autentičtější vztahu vůči lidem s tělesnými a mentálními diverzitami. Zároveň se Aleš nesnaží participujícím lidem ve své performance vnutit jeden správný světonázor nebo pohled na věc; důvěřuje tomu, že vhodně nastavený proces a afordance setkávání se (v tom tkví záměr jeho umělecké tvorby, zdá se mi) povedou k tomu, že participující díky tomuto zážitku uvidí věci jinak, tím se změní jejich (jakkoli dočasně) vidění světa, vidění sebe samé a také druhých lidí.

Zatímco můj první text pro projekt TTN byl orientovaný teoreticky, snažil jsem se ve svém druhém textu pro TTN „Odcizení a prostor pro radikální lásku” užít konkrétní a osobní zážitek pro vyjádření toho, jak často mezi sebou vytváříme umělé bariéry pouze proto, protože nejsme ochotni a/nebo schopni si přiznat, že naše chápání světa není něco, co jsme si krok za krokem vytvořili, ale co z velké části přejímáme z našeho sociokulturního prostředí coby hermeneutické předporozumění. Takové předporozumění není něco a priori špatného. Nikdo z nás nemůže každý den vytvářet zcela nové hodnoty a způsoby toho, jak se ve světě chovat — něco, co po nás chtěl Nietzsche prostřednictvím své postavy Zarathuštry. Místo toho přejímáme mody chování a myšlení předchozích generací, a to nám umožňuje vést normální životy, neboť nemusíme každou vteřinu svého života přemýšlet nad fundamentálními otázkami našich životů (proč žijeme, proč ráno vstáváme, jaké formy vztahů s druhými lidmi jsou správné apod.). Pochopitelně jsou lidé, například filozofové či teologové, kteří zasvěcují svůj život právě tázáním se po těchto otázkách, ale to není případ majority společnosti.

Protože většina lidé však nemá čas tyto otázky řešit, přejímáme předsudky a umělé propasti ve vztazích k druhým lidem; například právě k lidem s tělesnými a neuro diverzitami. Jeden ze způsobů, jak tyto předsudky a propasti překonávat je dostat se do stavu absolutní otevřenosti vůči druhému člověku, jakémusi uzávorkování vlastního ega tak, abychom mohli možná poprvé vnímat, prožívat a cítit vztah k danému druhému člověku bez zděděných filtrů a předsudků. Jakou roli v tomto má umění? Lze takového stavu dosáhnout? Dává smysl takový stav nazývat radikální láskou vůči druhému?

Text „Odcizení a prostor pro radikální lásku” si můžete stáhnout v české i anglické verzi ze stránek projektu hostovaných na doméně Galerie AMU. Případně si můžete PDFka textů stáhnout zde TTN2_A4_Ferenc_CZ a zde TTN2_A4_Ferenc_EN_uprava_01.

Tímto také děkuji vedle Aleše, Petrovi Krátkému, Terezii Štindlové za vizuál a Vítu Bohalovi za anglické překlad mého textu.