Začátek filmového příběhu působí nevinně. Sledujeme talentovanou lingvistku Louise Banksovou, která v úvodních scénách prožije rodinnou tragédii — smrt své dcery. Střih. Film se přesouvá do současnosti: doktorka Banksová, s unaveným výrazem, přichází učit do rozlehlé univerzitní auly. Místnost je však poloprázdná a většina studentů chybí. Aby toho nebylo málo, těm několika přítomným začnou zvonit telefony, tablety a jiné přístroje. Něco se děje. Jedna studentka požádá doktorku, aby zapnula zprávy v televizi.
Na planetě se rozmístilo přesně dvanáct vesmírných lodí ve tvaru vajíčka. Jejich podoba je tajemná — materiál připomíná opracovaný kámen, takže lodě působí jako obrovské levitující oblázky. Střih.
Doktorka Banksová sedí u pracovního stolu ve svém domě u jezera, když ji navštíví nečekaný host s ostrými rysy — plukovník Weber. Z přenosného zařízení jí přehraje zvuk, který vágně připomíná psa otřepávajícího si mokrý kožich. Jde o nahrávku komunikace s nově příchozími. Není možné, aby z jednoho zvuku dokázala rozklíčovat celý jazyk. K tomu je nutné se s mimozemšťany setkat osobně, vstoupit s nimi do interakce. Plukovník nechápe, proč by nahrávky nestačily, a odmítá sdělit více. Nakonec se však Banksová připojí k jednomu z mnoha týmů, které se po celém světě snaží objasnit, co se děje. Odvezou ji k jedné z lodí, poblíž níž vzniklo provizorní vojenské stanoviště, kde má pracovat. Pomáhat jí bude druhá hlavní postava filmu — teoretický fyzik Ian Donnelly.
Na rozdíl od staršího snímku Kontakt, kde mimozemšťané komunikaci usnadnili tím, že se zjevili v podobě otce hlavní hrdinky, přistupuje Arrival (Příchozí) k jazyku jinak: staví děj na procesu odkrývání lingvistických problémů. A těch je několik. Heptapodi (jak jsou mimozemšťané podle svých chapadel ve filmu nazýváni) používají psanou formu jazyka, která nemá žádnou vazbu na jeho mluvenou podobu. Z tohoto důvodu nebylo možné analyzovat jazyk pouze podle zvukových záznamů. Zvuková složka má pro Heptapody druhotnou roli; klíčová je grafická forma, zcela odlišná od všeho, co dosavadní lingvistika zná. Právě osvojení psané formy jejich jazyka se stává ústředním tématem filmu.
Grafická podoba jazyka Heptapodů připomíná kaligrafii zen-buddhistických mnichů. Základem všech symbolů je kruh — ensō — který je v zenové tradici spjat se spiritualitou i procesem přibližování se k osvícení.
Autor povídky Ted Chiang nazývá tuto psanou verzi Heptapod B a odděluje ji od orálního Heptapodu A — analogicky jako mykénské písmo Linear A a Linear B. Symboly Heptapodu B nemají zvukové vyjádření; nejsou tvořeny fonémy ani slabikami, ale představují ideogramy — znaky, které přímo vyjadřují informace a koncepty. Jde tedy o semasiografii, jejíž příklady známe i ze světa lidí: matematické zápisy, hudební notaci, dopravní značky či vizuální ikony počítačových programů.
Grafický jazyk Heptapod B je výjimečný. Pro jednotlivé symboly, jak jsem už naznačil, neexistuje zvukové vyjádření. Kde v latince každé písmeno koresponduje s nějakým fonémem (zvukem orální formy jazyka), v Heptapodu B tento vztah neexistuje a symboly místo tradičních lingvistických prvků — jako právě fonémy, morfémy či slabiky — vyjadřují informaci či myšlenku. Jedná se tak o ideogramy, či obecněji, jak je autor sám popisuje v povídce, o semasiografy, tedy znaky, který reprezentují informace a koncepty přímo. Dalším reálným příkladem semasiografie jsou matematické zápisy, hudební notace, dopravní značení nebo třeba vizuální ikony textového editoru, který momentálně používám.
Semasiografické symboly lidstvo zná a denně se na ně spoléhá, když jedeme do práce nebo když pracujeme, v tom také Heptapod B není až tak zajímavý. Jeho výjimečnost, a obecně unikátnost Heptapodů jako vesmírné rasy, je fakt, že v jednom symbolu se ukrývá hned několik významů, které jsou najednou vyjádřeny jedním symbolem a že tento symbol nemá začátek ani konec, nelze je číst jako klasický text propojených vět, kde každá věta navazuje postupně na další a mezi sebou udržují logické vztahy. Heptapod B tuto lineárnost neobsahuje, a proto může doktorka Banksová v jedné filmové scéně ve svém památném heuréka momentu vyhrknout, že Heptapod B je „nelineární systém ortografie”. Nechápajícím přihlížejícím filmovým postavám Banksová vysvětluje:
LOUISE
He [myslí se jeden z Heptapodů] starts at two opposite points and completes the sentence by joining them into a kind of loop. But to do this means he has to have the whole thing in his head before he begins. Every detail. The spacing has to be right or else you wind up with fragments; a mess. (beat) It’s more impressive than that. He wrote the mirror image of it. It’s reversed, so we can read it.
COLONEL WEBER
So? They’re good at writing?
LOUISE
That’s a result of the way they think.
It’s like they know everything they’re going to say before they say it.
Předchozí konverzace nám odkrývá zásadní poznatek. Heptapodi jsou nějakým způsobem osvobozeni od lineární přímky času, což jim umožňuje jejich mysl různě v čase posouvat. Čas není pro ně jednosměrná silnice, ale spíše rozsáhlý metaprostor bez hranic, který vnímají zcela najednou a libovolně mohou „zoomovat” do jeho zvolených částí. Jazyk Heptapod B tak reflektuje unikátní kognitivní vlastnosti Heptapodů. Jak je něco takového reálného a co má vůbec jazyk společného s myšlením?
Příběh hlavní myšlenku, že jazyk ovlivňuje myšlení, čerpá ze známé kontroverzní lingvistické teorie, tzv. Whorf-Sapirovy hypotézy (WSH), která byla formulována výzkumníkem Sapirem v roce 1929 a následně rozpracována jeho studentem Whorfem (Sapir-Whorf Hypothesis, Oxford English Dictionary). Jádro hypotézy říká, že jazyk (a především jeho gramatika) ovlivňuje, jak rodilý mluvčí jazyka strukturují svět kolem sebe. Původní Whorfovy myšlenky mohou být shrnuty tak, že
- Myšlení je zcela zřejmě závislé na jazyku
- Gramatika (nikoli slovní zásoba) jazyka definuje vztah mezi myšlením a jazykem
Sapir již v roce 1928 ve svém článku The Status of Linguistics as a Science píše: „Je faktem, že ‘reálný svět’ je do velké míry postaven na jazykových zvycích dané skupiny. Žádné dva jazyky nejsou dostatečně podobné, abychom o nich řekli, že reprezentují stejnou sociální realitu.” Výše zmíněné lze interpretovat, že přestože překlad mezi jazyky je možný, protože slova jsou nahraditelná, nikdy nedosáhneme výsledku, který by během procesu neztrácel něco z původního originálu. Neboť podle této hypotézy je to právě gramatika, která mnohem hlouběji ovlivňuje myšlení. Gramatika je ale pro Whorfa i Sapira zcela produktem vývoje kultury dané skupiny lidí, čímž se jejich názory liší od novějších lingvistických teorií, na kterém pracoval např. Noam Chomsky, jehož koncept Universální gramatiky naopak tvrdí, že gramatika je sdílena mezi kulturami, a to na té nejnižší, biologické úrovni mozku. Pro Chomskyho a jeho přívržence jde v jazyku v první řadě o gramatiku (syntax), která ve velmi abstraktní podobě je jednoduchým komputačním mechanismem, který se v mozku vyvinul procesem darwinovské evoluce. I když je WSH interpretována různě, na základě vlivu Worfa získala WSH formu, ze které lze usoudit její základní stavební kameny. Worf, inspirován Jungovou Gestaltpsychologií, rozlišuje dva druhy myšlení:
- izoláty zkušenosti
- izoláty významu
Izoláty zkušenosti jsou procesem segmentování reality, nikoli procesem myšlení; jedná se o proces nelingvistický, který je společný všem lidem a je nezávislý na jazyce (Lee, 1996, pp. 96–122; Whorf, 1939, pp. 163–64). Jinak řečeno, pokud leží na stole kladivo, podle Whorfa neplatí, že by gramatika jazyka ovlivnila myšlení dvou různých mluvčích tak, že by před sebou nespatřili stejný stůj a na něm ležet stejné kladivo. Na druhé straně izoláty významu “jsou koncepty v mysli mluvčího (myšlenky)”, které uchopují izoláty zkušenosti (a tedy externí fyzický svět) určitým, kulturně specifickým způsobem, aby mluvčí izolátům zkušenosti přidělil nějaké významy.
Ačkoli Ted Chiang v jednom z rozhovorů říká, že před napsáním své povídky byl ponořen pár let v odborné lingvistické literatuře, rozhodně nelze autorovi upřít uměleckou volnost, s jakou WSH zapracoval do svého příběhu. Myšlenka, že by lingvistický relativismus měl takovou moc, že by dokázal ovlivňovat rovnou fyzický svět, totiž samozřejmě v práci Whorfa, ani Sapira nenajdeme. Ba co více, Whorf viz výše říká, že gramatika nemá vliv na externí fyzický svět (izoláty zkušenosti).
To, že Chiang nezůstal věrný lingvistické teorie, mě až tak netrápí. Mnohem více jsem přemýšlel nad tím, jakým způsobem v příběhu vysvětluje cestování časem, kterým jsou Heptapodi obdařeni. Pokud se nemýlím a něco jsem nepřehlédl, celá zápletka — jak povídky, tak filmu — je vysvětlena a stojí na výše uvedené krátké citaci ze scénáře: Dr. Louise Banksová zde tvrdí, a teď parafrázuji, že psaní symbolů je velmi složité a že ještě před začátkem psaní musí mluvčí dopředu vědět každý podrobný detail toho, co přesně chce říct (nakreslit). Upřímně jsem čekal o něco sofistikovanější vysvětlení.
Je jasné, že něco takového člověk zvládne velmi těžko. I tak výborné lingvistce, jakou je Dr. Banksová, bude trvat několik let, než si plynule osvojí Heptapod B. Přesto netuším, proč rychlost, s jakou Heptapodi kreslí své symboly, má přesvědčit čtenáře/diváka, že takový jazyk ovlivňuje nejen vnímání fyzického světa, ale porušuje nám známé fyzikální zákony. Není vyloučené, že lidstvo tyto zákony může v budoucnu objevit. Ale to není argument, který je použit ve filmu, kde skutečně jde pouze a právě o to, jak složitý a odlišný jazyk Heptapod B je.
Mnohem ochotněji bych připustil, že Heptapod B je pro mimozemské rodilé mluvčí hračkou prostě proto, že jejich kognitivní schopnosti a jakýsi inteligenční kvocient zásadně přesahují i ty nejtalentovanější z lidského plémě. Vždyť si vzpomeňme, že o Johnu von Neumannovi, který vlastnil jednu z nejrychlejších myslí všech dob, se také říkalo, že je „z jiného světa“, že je „patří k novému lidskému druhu“.
Byl jsem ale skutečně tak zklamaný z povídky i filmu, protože nedokážu zkousnout výše uvedené spekulování nad aspekty vědeckých teorií? Ale ne. Nechť je důkazem právě tento text. Ihned po skončení filmu a otřepání se z výborného audiovizuálního zážitku (co se soundtracku týče, je pravdou, že ani Arrival se nevyhnul již poměrně kýčovitému zvukovému efektu, který má dramatizovat určité scény, a který se objevuje snad v každém druhém traileru nových, převážně akčně laděných filmů) jsem se rozhodl, že budu chtít na film reagovat v psané podobě, abych si v klidu mohl sednout a promyslet mechaniku příběhu. Ten totiž patří k jedním z nejinspirativnějších a nejoriginálnějších, které jsem v poslední době viděl. Arrival za to samozřejmě vděčí původní povídce, jejíž autor se tímto dostal ze scifi undergroundu do filmového mainstreamu. A to je dobře.
P. S.: Ještě jeden spoiler alert, ona úvodní scéna vlastně tak úplně úvodní není.
Zdroje
Lee, P. (1996). The Whorf Theory Complex: A Critical Reconstruction. Philadelphia: John Benjamins B.V.
Whorf, B. L., (1939). Gestalt Technique of Stem Composition in Shawnee.
Whorf, B. L., (1940). Linguistics as an Exact Science.